Školní akademie

Dovolte, abych se představila,
jsem vaše škola milá,
jak já se na vás natěšila.

Za těch 80 roků
mám v sobě otisky všech vašich kroků
a vzpomínky na vaše úspěchy i pády,
na první lásky i kamarády.

Knihu příběhů bych mohla dohromady dát,
jen kdybych tak jako vy – já uměla psát.
Tak vás tu všechny vítám a přiznávám,
že stěží vás už poznávám.

Ale přec tam vidím Vláďu, Petra, Jirku, Věrku, Vlastu, Haničku,
co nosívala Bárbí na tričku.

A hle, no to je skvělé,
tam sedí bývalí učitelé a zástupci
i ředitele poznávám,
ani nevíte, jakou radost mám.

Čas rychle běží, mění se svět
a já tu stojím 80 let,
ač věkem jsem už babička,
já připadám si jak holčička.

Vždyť s každým ranním zvoněním
se mládím opět naplním.
Děti, ty se moc nemění,
stále je s nimi radost i trápení,
jejich smích, dusot po schodech i štěbetání
mi novou sílu do zdi vhání.

Kolik mnou prošlo žáků,
no co vám budu povídat,
na tisíce je mohu počítat.

Vím, že sedět ve škole je nebaví
ani cpát si vědomosti do hlavy,
však jisté je, a téměř všichni to tak mají,
že po letech na mne s láskou vzpomínají.
Já radost mám, když dozvím se,
že i ti největší rošťáci,
dovedou v životě vzít skvěle za práci.

Věřte, že učitelé tu vždy byli dobří, ba i skvělí,
všichni vždy jeden cíl měli,
lehká práce to věru není
připravit do života novou generaci.

Dohled nad nimi vždycky měl
bdělý a přísný ředitel.
Práci jsem si dala,
ale za ty dlouhé roky
jen 10 jsem jich spočítala.

A poslední – Mojmír se jmenuje
tak ten mě asi vážně miluje.
Pořád mi něco spravuje,
nové učebny buduje,
nábytek do nich kupuje,
abych tu v plné kráse
Holici stála ku okrase.

Už nevzpomínám si přesně,
koho to napadlo,
hrát ve škole divadlo.
To bylo rolí a roliček
pro pobavení dětiček.
A pyšná jsem,
že na mých prknech jako malá
ta slavná Hanka Maciuchová hrála.

Jak bylo všude veselo,
když zpívat se tu zkoušelo,
krásně pěl Rédův sbor
z oken se nesl jejich chór.

Za zimních nocí,
když vítr duje,
ještě v mých zdech
ta hudba rezonuje.

Dnes zpívat prý se nesluší,
raději si strkají sluchátka do uší,
jen pro mobily oči mají
a málo si spolu povídají.

Co bylo dávno, odvál čas,
všechno se mění zas a zas.
A tak mám jedno velké přání,
ať mám plné třídy bez ustání
a pak třeba za dalších 80 let
řeknu si pořád, je krásný tento svět.

Poděkovat vám, dovolíte mi, chci velice,
že mohu být kolébkou moudrosti Holice.
A věřte, že dokud v mých zdech zvonek bude znít,
budem se všichni dobře mít.