Mé vzpomínání na holickou školu, kdy už mám tři čtvrtě století života za sebou, probíhá v několika rovinách a vydalo by na knihu – což není možné.
Holickou školu jsem znal ještě před svým nástupem, z vyprávění spolužáka z Fučíkovy pedagogické školy, „holičáka“ Jendy Pavlovského. Před koncem školního roku 1962–63 v Medlově u Uničova přišel na inspekci okresní školní inspektor Krček. Byl mimo jiné i u mne v hodině fyziky a mým provedením hodiny byl nadšen. Ptal se mne, zda bych nechtěl učit v Olomouci, samozřejmě jsem souhlasil. A tak jsem od září 1963 nastoupil na druhý stupeň do holické školy. Mněl jsem za sebou až neuvěřitelně mnoho štací. Začínal jsem na učňovské škole v Bruntále, kde jsem coby 18letý učitel učil i o tři roky mladší učně, po předčasném ukončení vojenské povinnosti jsem byl na krátký zástup v Krnově, dále jsem působil jako vychovatel učňů v Nových Heřmínovech a následně ve zmiňovaném Medlově.
Toho roku jsme v Holici byli noví kantoři dva. Přivítali nás, staršího (devětatřiceti letého) Jiřího Kujala na tělocvik a mne, dvaadvaceti letého, na fyziku a dílny, ředitel školy Leopold Kovařík se svým zástupcem Zdeňkem Vychodilem. Jak dnes je vidím, statné muže – ředitele v bílých kalhotách a bílé košili, připadal mi jak lékař, a zástupce v obleku. Oba přísného vzezření a bylo jasné, že nám chtějí od počátku zdůraznit význam autority. Ve sboru jsem padl do oka dr. Františku Navarovi, zvláště když zvěděl, že mé všechno je muzika. Z žen se ke mně přátelsky hlásila Drahomíra Holoušová. Zřejmě už od manžela věděla, kdo jsem. S jejím manželem ing. Jindřichem Holoušem jsem učil před vojnou na učňovské škole v Bruntále. Na to, že jsme oba v dětství (oba otcové byli přátelé a pošťáci) byli o prázdninách na poštovní chatě Kaťuša na Ramzové, jsem si už nevzpomněl.
Pominu zdravotní problémy, dojíždění ze Střeně, studium klavíru, doplňování vzdělání, dálkové studium, neuvěřitelně stísněné podmínky a další. Byly to roky velkého vypětí fyzického a především psychického. K jistému uklidnění v mém žití došlo až po ukončení studií a můj život dostal zelenou v roce 1970, když jsem od obce získal v Holici byt. Prvním silným zážitkem a jakýmsi muzikantským uvedením v Holici se stal koncert v roce 1965 pod názvem „Hudba starých mistrů“, uskutečněný v holickém kině. Na housle hrála za mého klavírního doprovodu mladičká houslistka Marie Jeklová (dnes provdaná Sússlandová, primárijka Phoenixské fi lharmonie v USA). Celý koncert slovem provázel kolega Jiří Kujal. Spojuje mne s ním mnoho nejrůznějších příhod a zážitků. Byl jsem třídním v devítce, která své kantory pravidelně každých pět let zve na srazy. Tradičně se vzpomínalo mimo jiné také na zcela originální výlet v 9. řídě a většina tvrdila, že krásnější výlet nikdy nezažila. Zorganizovali jsme jej s Jiřím a bylo to odvážné a náročné. Jelo se na kolech na Rešovské vodopády. Ke škole přijelo několik desítek cyklistů s nejrůznějšími typy kol. Mé kolo, které jsem schraňoval jako relikvii coby dárek mého táty, bylo z 30. let. Historické kolo, zřetelně nejstarší ze všech přítomných, řídil tedy třídní učitel. Jiří jel vpředu a já na konci voje a sbíral raněné. Kupodivu jen jediný defekt a kluci se předbíhali v prokazování svých dovednosti při lepení. Stanovali jsme uprostřed louky nad vodopády, bylo to v teritoriu pasoucího se dobytka, to jsme však netušili.
Hlavním úkolem byla příprava jídla a my, coby porotci, jsme byli stále přejedeni. Malování, četba, hry, slunění, koupání ve vodopádech jen pro otužilé (a to byli vyjma třídního všichni). Zpívání při kytaře, ráno poplach, stádo krav mezi stany, veselo a neskutečně silný projev kamarádství. Návrat bez defektu a s něčím v srdci, co nelze získat ve školních lavicích.
Po mém nástupu do holické školy mi dr. Navara předal vedení pěveckého sboru. A tak se stalo, že ve snaze přiblížit školní sbor pokud možno co nejvíce výběrovým sborům, začal jsem organizovat za pomoci přátel učitelů a ochotných rodičů soustředění sboru převážně na školní chatě v Nové Vsi u Rýmařova. Z řad učitelů se mnou na soustředění obětavě jezdila nynější paní docentka Drahomíra Holoušová. Výhodou bylo, že velká část dětí ve sboru byla také u ní ve vlastivědném kroužku. Skoro by se mohlo zobecnit, že děti , které hrály a zpívaly, měly zájem o veškeré dění. I po letech mnozí účastníci vzpomínají na neopakovatelné zážitky, mimo spoustu nastudovaných písní i nejrůznější hry, soutěže, kvízy, noční vycházky, zpívání s ozvěnou nebo na Měsíc. Mým velkým vzorem byl pochopitelně dr. František Navara. Byl mi nápomocen radou při úpravách lidových písní a dovedl mě k dalšímu vzdělávání v hudbě – studiu klavíru a kompozice, dále na varhanním oddělení prof. Mileny Brychtové-Ševčíkové a na katedře hudební výchovy Univerzity Palackého v Olomouci. Společně jsme založili houslové trio učitelů (Navara, Kvížďalská a Réda) a složili celou řadu písní, které většinou premiéroval holický školní pěvecký sbor.
Největší popularitu mezi žáky získala píseň Tancovaly myši. Ač to dnes zní neuvěřitelně, jednou mě pozval kolega Navara před vyučováním do svého kabinetu výtvarné a hudební výchovy v přízemí vedle vchodu a přednesl mi básničku o veselých tančících myškách. O hlavní přestávce jsem mu donesl ukázat téměř hotovou píseň. Takové situace se během našeho společného působení ještě několikrát opakovaly.
Holická škola měla pro mne zvláštní kouzlo. Byť se střetávaly názory, zda je Holice dědina˝, nebo město, měla velké štěstí na skvělé učitele. Všechny jsem měl rád a vážil si jich, všem jsem byl vděčný, ale nejvíce dr. Navarovi – významné, mnohostranně zaměřené osobnosti, který mne přesvědčil, abych dále studoval, komponoval, koncertoval. Všechno se mi zúročilo a především pak u žáků, ale to už by byla otázka přímo na ně, vzhledem k absolvování několika desítek srazů, cítím, že jsem u většiny uspěl, dejme tomu na 1-!
Za obrovské a nečekané poděkování považuji pozvání, abych mohl s přáteli koncertovat v holickém kostele, jednak na oslavě 60. výročí otevření měšťanské školy v Holici a jednak v roce 2000 opět v rámci oslav 725. výročí založení obce Holice. Bohužel se nepodařil můj dnes už neuskutečnitelný sen pozvat všechny bývalé členy školního pěveckého sboru.
V závěru musím projevit nesmírnou vděčnost skvělé holické obvodní lékařce MUDr. Zdence Hrubanové, která zná mé neduhy, zdravotní problémy a nesčíslněkrát mi pomohla, ba zachránila od nejhoršího!
Všem holičákům přeji hodně úspěchů, vše milé a příjemné.
Jiří Réda