Malý velký muž …
Před dvěma roky jsem měl možnost psát o některých osobnostech žijících v Holici. Byl mezi nimi také pan Silvestr Tomášek, se kterým mne spojuje nejenom to, že bydlíme ve stejném domě, ale zejména fakt, že jsme spolu pracovali více jak patnáct let v redakční radě Holických novin. Dnes se mi dostalo cti navštívit Silvu opět, tentokrát jako oslavence, který se dožívá významného životního jubilea.
Silvo, jak své jubileum vnímáš a jak se cítíš?
Cítím se jako osmdesátník, který si stále nechce ty roky připouštět. Když se ráno probudím a bolí mě klouby nebo celý člověk, rozhýbu to nebo rozeženu práškem a řeknu si: Hlavně že žiji. Že budu mít ještě čas dokončit všechno, co jsem si nalinkoval.
V Tvém životě hraje důležitou roli rodina a Tvoji blízcí. Vzal bych to pěkně popořádku. Mohl bys prosím prozradit něco o svých rodičích? Ti totiž patřili mezi starousedlíky a výrazné osobnosti Holice.
Kousek od místa, kde dnes bydlím (pár kroků od studny na návsi), bydlel můj dědeček, také Silvestr, s babičkou Justýnou, v domku, který dnes už neexistuje. Tam se narodil můj tatínek, Silvestr. Ten se vyučil pro obchodní dům ASO aranžérem. V Olomouci se poznal s mou maminkou Marií, vzali se a v roce 1936 jsem se jim narodil já. O deset roků později se narodil můj bratr Pavel, který dnes již nežije. Tatínek byl velice manuálně nadaný. Dobře kreslil, vyráběl různé umělecké předměty hlavně v pozdějším věku. Seznámil se s olomouckými výtvarníky, například s akademickým malířem panem Františkem Bělohlávkem, panem Zdeňkem Vackem aj., pro které vyráběl různé umělecké plastiky. Maminka měla zase ráda rukodělné práce a tak pro celou rodinu a známé ráda pletla a vyšívala.
Vím, že se svou manželkou jste spolu dlouhou dobu, ale znáte se již od školních let. Slyšel jsem, že vás již tehdy spojovaly společné koníčky, a také to, žes kvůli své budoucí paní závodil se spolužákem, mohl bys o tom něco prozradit?
My se s mojí manželkou Jarkou známe již od mateřské školky, to je od tří let. Již tam o mne jednou pečovala, když jsem si o kamna spálil obě ruce. Chodili jsme spolu do základní i střední školy. Tehdy také došlo k tomu zmíněnému závodu o Jarku se spolužákem, který o ni měl také zájem. Závodili jsme v běhu na starém fotbalovém hřišti. Po mém vítězství postupně naše kamarádství s Jarkou přerostlo v něco vážnějšího, co nakonec skončilo svatbou. Narodili se nám dva synové – Roman a Dušan, kteří jsou také šťastně ženatí. Od obou a jejich žen Martiny a Dagmary máme čtyři vnoučata – Terezku s Jakubem a Petru s Ondrou. Petra s Markem k nim přidala ještě pravnučku Vanesku. Protože jsem se vyučil universálním nástrojařem, měl jsem blízko k práci s kovem. Pomáhal jsem tatínkovi při jeho práci pro výtvarníky a později, když zemřel, jsem se tomu začal věnovat i já. Byla to náročná ale krásná práce, a mohu se pochlubit, že mám své výrobky rozeseté od Čech až po Slovensko. Se ženou Jarkou máme velkého společného koníčka – chatu na Jívové. A takové menší koníčky – Jarka pletení, vyšívání a čtení. To čtení máme oba společné. A já rád sleduji televizi, hlavně sport a luštím křížovky.
Tvá profesní kariéra začala v Jablonci, kde jsi se vyučil univerzálním nástrojářem. Jak jsi se ocitl v Olomouci?
Po vyučení nástrojařem jsem začal v Jablonci chodit na Umělecko-průmyslovou školu. Onemocněl jsem však zápalem plic a rodiče mi zařídili přestup na Průmyslovou školu strojnickou v Olomouci. Pak jsem pracoval v Morávii, byl na vojně u tankistů, učil jako učitel odborných předmětů na Průmyslové škole strojnické a nakonec jsem skončil jako konstruktér a později zásobovač ve Vývojových laboratořích a dílnách UP. Byly to velice pěkné i bouřlivé časy mého života. Tam jsem pracoval až do svého odchodu do důchodu.
Po roce 1989 jsi se začal angažovat v zastupitelstvu města Olomouce. Pamatuji se na tehdejší snahy o osamostatnění městské části Holice, dokonce jsme s kamarádem Vojtou Stoličkou shromažďovali podpisy holických občanů v rámci referenda. Mohl bys o své tehdejší činnosti něco povědět?
Na to si pamatuji velice dobře, také jsem se toho zúčastnil. Po integraci v roce 1969 byla Holice připojena k městu a stala se městskou částí. V roce 1990 pak došlo ke snaze o osamostatnění. Na základě velkých slibů města se od toho upustilo, ale nakonec z toho jako obvykle nic nebylo. Sliby – chyby. Já byl pak krátce kooptován do Zastupitelstva města Olomouce do prvních svobodných voleb.
Tím ovšem Tvá práce pro Holici zdaleka neskončila. Mohl bys prosím svou práci v Komisi městské části Holice krátce zrekapitulovat a připomenout některé akce, jež považuješ za nejvýznamnější?
Po odstoupení tehdejšího předsedy Komise městské části Holice MuDr. Jaroslava Křivánka jsem byl jmenován na jeho místo a v této funkci jsem pracoval pět volebních období. Když se ohlédnu zpět, tak si myslím, že jsme se všemi členy, kteří komisí prošli, udělali velký kus práce. Náves Svobody, ulice U Potoka, Slunečná, Na Zábraní, Na Dílkách, dvě hřiště pro děti, kaple na hřbitově, nové chodníky, parkoviště na ulici U Cukrovaru, zkrátka snažili jsme se, aby se naše městská část Holice modernizovala a dobře se v ní jejím obyvatelům žilo. V tomto mém snažení mi z počátku pomáhala paní Hela Šišková a později vzácná přítelkyně paní Mgr. Jarmila Horská, kterým za tuto pomoc ze srdce děkuji. Za realizaci všech větších investičních akcí v naší městské části patří dík i pánům primátorům a radním, kteří byli mými přáteli a přispěli svým vlivem k jejich zdárnému ukončení.
Ale vrátíme se zpět k tématu, jež Ti je určitě nejbližší, tím je Tvoje rodina. V úvodu našeho rozhovoru jsi uvedl, že máte dva syny, Romana a Dušana, a že jste s manželkou šťastnými prarodiči. Mohl bys nám o své rodině ještě něco prozradit?
Snad jen na doplnění. Všichni členové mé dnes již velké rodiny žijí ve šťastných manželstvích s menšími či většími problémy, jak už to v životě chodí. A na nás, rodičích, je, pomáhat, jak to jde. Jen bych si přál, aby jejich životy byly alespoň tak šťastné, jako byl můj život s Jarkou, a aby se jim splnily, stejně jako nám, všechny jejich sny.
Na závěr rozhovoru jsem si schoval trochu záludnou otázku. Známe se, Silvo, již poměrně dlouho a vždycky jsi na mne působil dojmem činorodého a aktivního člověka. Mohl bys prozradit, jak se udržuješ v tak dobré fyzické i psychické kondici?
S tou kondicí je to již trochu horší. Mám za sebou totálku kyčelního kloubu a zatím je to bez problémů. Ale bolí mne kolena, někdy záda, ale s tím jsem se již naučil žít. To, že jsem pracoval a stále ještě pracuji v komisi a že se starám o dům, ve kterém žijeme, mne asi stále udržuje po té psychické stránce. A také hodně čtu, sleduji televizi, luštím křížovky a hlavně – jezdím do krásné přírody na naši chatu. Tam je nám oběma s Jarkou nejlíp a tam oba čerpáme svou životní energii.
Děkuji Ti, Silvo, za rozhovor a jménem čtenářů novin Ti přeji k Tvému životnímu jubileu všechno nejlepší, hlavně pevné zdraví a šťastné chvíle v kruhu Tvých nejbližších!
Rozmlouval Mgr. Milan Polák, Ph. D.
Článek vyšel v dubnovém čísle holických novin roku 2016.
Za přípravu článku děkuji Mgr. Milanovi Polákovi, Ph. D. a Ing. Petrovi Šafránkovi.
Starší fotografie pochází ze soukromého archivu S. Tomáška, aktuální fotografie pořídil Vojta Ryšánek.