Období od roku 1918 do současnosti

Zpět na obsah

V Československé republice (1918-1939)

Vznik Československé republiky znamenal pro většinu holických občanů především vítězné završení dlouhodobých národních snah a tužeb, jejichž pozvolnému uskutečňování věnovala obec i místní korporace v uplynulém půlstoletí značnou energii a nemalé finanční prostředky. S ustavením nového státu byly ovšem spojovány i naděje na výraznou demokratizaci společenského života a řešení palčivých sociálních otázek. Tyto naděje se nová republika snažila během svého poměrně krátkého trvání naplnit a v obou směrech dosáhla významného, i když někdy jen částečného a dočasného pokroku.
Podstatnou demokratizací prošla již v prvním roce existence Československa obecní samospráva. Plně byly uplatněny zásady všeobecného a rovného volebního práva, v němž se již váha hlasu neopírala o majetkové poměry voliče a které bylo poprvé rozšířeno i na ženy. Veškeré zastupitelské sbory byly sestavovány na základě volebních výsledků podle důsledně uplatňovaného principu poměrného zastoupení. K rozhodování o věcech veřejných tak získaly přístup všechny skupiny obyvatel včetně nejrůznějších národnostních či zájmových menšin. Tato podstatná změna kvality zastupitelské demokracie vyvažovala i negativa nového uspořádání, zejména přílišné roztříštění zájmů jednotlivých skupin v zastupitelských sborech a s tím spojené obtíže s dosažením všeobecně přijatelného konsensu, což někdy zcela paralyzovalo jejich činnost. Jinou nevýhodou se stával až příliš velký význam politických stran, které měly v novém systému rozhodující váhu a bez jejichž podpory jednotlivý občan či skupina občanů fakticky neměli šanci prosadit jakékoliv, byť sebeušlechtilejší zájmy či cíle.
Uvedené charakteristiky se plně projevily i v působnosti holického obecního zastupitelstva, které bylo poprvé vytvořeno dle výše zmíněných principů na základě komunálních voleb v roce 1919 a které nahradilo ve vedení a správě obce dosavadní obecní výbor. Polovinu třicetičlenného sboru tvořili zástupci Československé sociálně demokratické strany dělnické, kterou vynesly „k moci“ především hlasy místních dělníků. Sociální demokrat Karel Krejčiřík se stal prvním „republikánským“ starostou Holice (1919-1923). Místní organizace strany byla založena již v roce 1913. Zásluhou průmyslového rozvoje obce tvořili dělníci, hojně zaměstnaní i v olomouckých továrnách, v té době již rozhodující část místní populace. Sociální demokracie zůstala nejsilnější stranou v Holici po celou dobu trvání první Československé republiky.
Část dělnických voličů se ovšem již v prvních letech republiky radikalizovala a dávala přednost nové Komunistické straně Československa (KSČ), jež se odštěpila z levého křídla sociální demokracie. Od roku 1921 tak seděli v holickém obecním zastupitelstvu dva zástupci této radikální strany, kteří vystoupili z řad sociálních demokratů. Místní organizace KSČ měla v polovině dvacátých let asi 40 členů, její program ovšem pravidelně oslovoval několikanásobek voličů. Komunisté si v Holici udržovali stabilní postavení, většinou obsazovali tři místa v obecním zastupitelstvu (s výjimkou let 1923-1927, kdy měli dokonce čtyři reprezentanty). Jejich popularita rostla zejména v období hospodářských a sociálních potíží. V parlamentních volbách roku 1935, uprostřed velké hospodářské krize, obsadili již druhé místo v obci (s 233 hlasy do poslanecké sněmovny a 234 hlasy do senátu) za sociálními demokraty. V obecních volbách v květnu 1938 však již opět ustoupili na čtvrté místo s 202 hlasy voličů a třemi mandáty.
Sociální demokraté tvořili spolu s komunisty v holickém obecním zastupitelstvu tzv. levicový či socialistický blok, k němuž se od roku 1927 přidávala i Československá strana národně socialistická s 1-2 mandáty (v letech 1927-1931 i tzv. domkářská strana s jedním zástupcem). Strany socialistického bloku mívaly obdobné názory na většinu problémů týkajících se obce i společnosti jako celku a zpravidla hlasovaly společně. Vliv socialistického bloku v obecním zastupitelstvu vyvažoval od počátku blok tzv. občanských stran. Jejich voliči pocházeli většinou z řad místních rolníků, živnostníků, úředníků, inteligence a dalších složek obyvatelstva, jejichž zájmy se ovšem často v konkrétních případech značně lišily.
Nejsilnější občanskou stranou byla v Holici zpočátku Republikánská strana československého venkova, obecně známá jako tzv. agrární strana. Zastupovala především zájmy místních rolníků, kteří tvořili podstatnou část její voličské základny. V prvním obecním zastupitelstvu v letech 1919-1923 získala jako druhá nejsilnější strana po sociální demokracii šest mandátů a obsadila místa I. i II. náměstka starosty. Svou pozici si udržela i po obecních volbách v roce 1923, kdy získala v osobě Františka Zdražila i úřad starosty. Její vliv začal mírně klesat od parlamentních voleb v roce 1925. V letech 1927-1931 měla v obecním zastupitelstvu již jen čtyři zástupce, udržela si ovšem úřad starosty, který vykonával rolník Bohumír Zdražil. V letech 1931-1938 obsadili republikáni pouze tři mandáty, které si udrželi i po volbách v roce 1938. V parlamentních volbách v roce 1929 však byliholičtí agrárníci předstiženi nejen lidovci a národními demokrat y, ale i komunisty, kteří je převýšili i v parlamentních volbách v roce 1935.
Ve 2. polovině 20. let se vedoucí silou občanského bloku v Holici stala vlivná organizace národně demokratické strany, která reprezentovala zejména zájmy místních podnikatelů. V jejím čele stál po celou dobu tzv. 1. republiky holický velkoobchodník Alois Kožušníček, který zastával od roku 1931 i úřad starosty. Ke straně prvního ministerského předsedy Karla Kramáře se hlásily špičky podnikatelských kruhů v Holici, např. správci cukrovaru Antonín Pánek a Jaroslav Šnábl. Již v prvním obecním zastupitelstvu obsadila národní demokracie čtyři mandáty, v roce 1923 vyrovnala síly s agrárníky (6 mandátů) a od roku 1927 se stala druhou nejsilnější stranou v obci s 5 mandáty.
Od roku 1923 rostl v Holici vliv Československé strany lidové (ČSL), opírající se především o katolicky smýšlející část voličů. Zatímco v prvním obecním zastupitelstvu měla strana jen dva zástupce, v roce 1923 se stala již čtvrtou nejsilnější stranou v obci s pěti mandáty a v parlamentních volbách v roce 1925 dokonce obsadila druhé místo za sociální demokracií. V komunálních volbách v roce 1927 předstihli lidovci počtem získaných hlasů republikány a získali stejně jako oni čtyři mandáty v obecním zastupitelstvu. ČSL byla i druhou nejsilnější stranou v Holici ve volbách do okresního zastupitelstva v roce 1928 a v parlamentních volbách o rok později. Na komunální úrovni se jí však ani v roce 1931 nepodařilo překonat národně demokratickou stranu (získala 4 mandáty v obecním zastupitelstvu a funkci II. náměstka starosty). Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1935 byla ČSL znovu nejsilnější občanskou stranou v obci, v senátních volbách však byla předstižena Národním sjednocením. Druhou nejsilnější stranou v obecním zastupitelstvu se stala lidová strana až v květnu 1938 (4 mandáty), místo starosty však přenechala národnímu demokratu A. Kožušníčkovi.
Blok občanských stran v Holici doplňovala živnostensko-obchodnická strana (středostavovská), zastupující zájmy drobných podnikatelů, obchodníků, řemeslníků a jiných živnostníků. Jejím dlouholetým předsedou byl stolař B. Vařeka. V prvním obecním zastupitelstvu obsadila strana tři mandáty, od roku 1923 v něm měla dva zástupce a v roce 1938 získala opět tři mandáty. Holičtí živnostníci zůstávali stálou součástí občanské koalice a udržovali si stabilní podíl na správě obecních záležitostí. Do holického obecního zastupitelstva kandidovaly i další méně významné politické strany, které se účastnily i parlamentních, zemských a okresních voleb, jen zřídka se jim ovšem podařilo získat podíl na správě obce. Poprvé se tak stalo v roce 1927, kdy v obecním zastupitelstvu zasedl jeden zástupce tzv. domkářské strany. Nejpestřejší složení mělo poslední zvolené zastupitelstvo vzešlé z komunálních voleb v roce 1938 – vedle tradičních stran v něm zasedli tři zástupci Národního sjednocení, jeden zástupce Republikánské strany zemědělců a malorolníků a jeden reprezentant tzv. politicky nezávislých občanů.
Rovněž strany občanského bloku se většinou dokázaly shodnout na společném stanovisku a hlasovaly jednotně. Poměr sil obou bloků (socialistického a občanského) v obecním zastupitelstvu byl zpravidla vyrovnaný, žádný z nich nezískal výraznější převahu. Jedinou výjimkou bylo období let 1923-1927, kdy občanské strany ovládly zastupitelstvo svými 19 mandáty proti 11 mandátům sociálních demokratů a komunistů. V letech 1931-1938 měli zase mírnou převahu socialisté (16 : 14). V holickém obecním zastupitelstvu proto dostávalo velký prostor umění kompromisu a složitého nacházení vzájemně přijatelných stanovisek při rozhodování o důležitých otázkách života obce. Výsledkem kompromisů bylo zpravidla i sestavování desetičlenné obecní rady, v níž bývala zastoupena většina zvolených stran, i obsazování funkce starosty a jeho náměstků (např. v letech 1919-1923 byl starostou sociální demokrat a jeho náměstky republikáni, v letech 1927-1931 zase obsadili republikáni úřad starosty, jemuž asistovali dva náměstci z řad sociální demokracie). Ke cti tehdejší politické reprezentace obce lze říci, že se většinou dokázala shodnout v podstatných záležitostech ve prospěch všech občanů Holice.
Nezřídka to ovšem v obecním zastupitelstvu i vřelo, mezi zástupci obou politických proudů létaly jiskry, padala ostrá slova a uplatňovala se efektní (často ovšem neefektivní) gesta. Napětí mezi oběma bloky panovalo zejména v letech 1928-1930, kdy byl vzájemný poměr jejich sil v zastupitelstvu naprosto vyrovnaný. V roce 1928 předložili socialisté návrh petice proti připravované novelizaci zákona o starobním a invalidním pojištění dělníků. Zástupci občanských stran na znamení protestu opustili v čele se starostou B. Zdražilem zasedání a znemožnili schůzi. V témže roce se oba bloky ostře střetly ve sporu o zamýšlenou školskou reformu. U příležitosti výročí vzniku Československé republiky uspořádalo obecní zastupitelstvo slavnostní schůzi, které se odmítli zúčastnit tři zástupci komunistické strany. Následkem toho prohlásil občanský blok, že se nebude účastnit schůzí samosprávných sborů v Holici, pokud v nich budou zasedat komunisté. V lednu 1929 prohlásili zastupitelé z řad sociální demokracie, že „nemají k dosavadnímu způsobu jednání občanského bloku důvěry“. Schůzi zastupitelstva pak opustilo všech 15 zástupců socialistického bloku. O pár dní později rezignovalo všech 15 členů občanského bloku v čele se starostou, na zákrok okresního úřadu však v březnu 1929 svou rezignaci stáhli. Koncem téhož roku se pokusil znovu rezignovat starosta B. Zdražil, zastupitelstvo však jeho rezignaci nepřijalo. Napětí mezi oběma bloky vyústilo v květnu 1930 v rozpuštění holického obecního zastupitelstva výměrem Zemského úřadu v Brně. Správou obce byla až do voleb v březnu následujícího roku pověřena osmičlenná správní komise, jmenovaná olomouckým okresním úřadem, do jejíhož čela byl postaven místní učitel Jaroslav Smékal. Jejím nejvýznamnějším počinem bylo pojmenování ulic v obci, které do té doby nenesly žádný oficiální název (mj. byla tehdy holická náves pojmenována návsí Svobody).
Přes rozdílná stanoviska obou politických bloků v obci se již jejich vzájemné rozpory v dalším období nevyhrotily v otevřené střetnutí. Naopak v průběhu velké hospodářské krize a zejména v období narůstajícího ohrožení státu koncem 30. let dokázali zástupci všech politických stran víceméně spolupracovat pro blaho obce. Nejvýrazněji se to projevilo po květnových volbách roku 1938, kdy oba bloky mezi sebou uzavřely psanou dohodu „v zájmu spravedlivého a klidného uspořádání občanských poměrů a cílevědomé spolupráce v naší obci na šestileté období tj. od 1. července 1938 do 30. června 1944“.
Na pozadí výše popsaného politického dění probíhal po všech stránkách pozoruhodný rozvoj obce, jehož výsledky opravňují označit meziválečné období jejího vývoje za jednu z nejúspěšnějších etap dějin Holice vůbec.
Do nové republiky vstupovala hospodářky úspěšná, bohatá a sebevědomá vesnice, která se odmítla připojit k Velké Olomouci, jako územně největší a druhá nejlidnatější obec okresu Olomouc – venkov (po Velké Bystřici). Dle sčítání lidu v roce 1921 žilo v Holici 2284 obyvatel ve 217 domech, katastr obce zaujímal plochu 1582, 11 ha. V průběhu dvacátých let vyrostlo na 115 nových, převážně obytných domů, počet obyvatel se zvýšil do roku 1930 o 852 osob. Značnou část nových rodinných domků si postavili holičtí dělníci, což svědčí o výrazném zlepšení jejich příjmů a životních podmínek (průměrný domek se dal pořídit za 30 000 Kč). Obec si přitom udržela ryze český charakter (v roce 1930 žilo v Holici 2950 Čechů, 94 Němců, 12 občanů jiných národností a 80 cizinců, zejména Rakušanů, Rusů, Poláků, Rumunů a Bulharů).
Holice zůstávala nadále převážně katolickou obcí, po vzniku Československé republiky se však značná část věřících přiklonila k nové československé církvi. V roce 1921 se k ní hlásilo téměř 30 % obyvatel, do roku 1930 klesl počet jejích příslušníků na 871 (asi 27,8 % obyvatel). Českoslovenští věřící příslušeli zpočátku do velkotýnecké farnosti, od roku 1926 vedl jejich duchovní správu hodolanský farář Jan Beneš. Kromě sborů ve Velkém Týnci a Hodolanech se československé bohoslužby konaly od září 1925 rovněž v prostorách holického Sokola. V obci žila i nevelká skupina evangelíků, příslušníků českobratrské a pravoslavné církve spolu s jednotlivými věřícími jiných vyznání, 90 občanů bylo v roce 1930 bez vyznání. Stavební a populační rozvoj obce byl podmíněn rozvojem její hospodářské základny. Klíčovou se stále více stávala oblast průmyslu. K dosavadním podnikům (cukrovar, pivovar, sladovna firmy Heller a Husserl, Hamerský a Dolní mlýn a některé menší závody), které až do počátku 30. let výrazně prosperovaly, zvyšovaly výrobu a zlepšovaly své technické vybavení, přibyly nové továrny.
Největší investicí na území obce se stala výstavba Solných mlýnů na rozsáhlých pozemcích (přes 6 ha) východně od pivovaru, dokončená v roce 1923. Solné mlýny, r. o. Olomouc, byly jedinečným podnikem v rámci celé Československé republiky, vybaveným na svou dobu nejmodernější technologií, a slovy obecního kronikáře „neměly sebe rovna v celé střední Evropě“. Jako takové se stávaly každoročně cílem desítek odborných exkurzí z celé republiky i zahraničí. Zpracovávaly ve velkém surovou sůl dováženou ze státních dolů v Akna Slatině na Podkarpatské Rusi. Od ledna 1924 zásobovaly holické Solné mlýny mletou jedlou, ale i dobytčí a průmyslovou solí celé území Čech, Moravy, Slezska a část Slovenska. Původně zaměstnávaly kolem 170 dělníků, v důsledku dalších modernizací provozu si od roku 1928 udržovaly přes 100 zaměstnanců. Více než polovina z nich pocházela přímo z Holice. Platové podmínky byly na svou dobu slušné, týdenní plat dělníka v roce 1928 činil 182-201 Kč, kvalifikovaní řemeslníci dostávali 200-350 Kč týdně. Závod expedoval ročně v průměru kolem 10 000 vagónů mleté soli, roční obrat firmy se pohyboval mezi 110 a 150 miliony korun. Solné mlýny byly jedním z mála podniků, jichž se v podstatě nedotkla velká hospodářská krize třicátých let. V roce 1938 byly zařazeny mezi podniky důležité pro obranu státu a byly postaveny pod přímou kontrolu vojenských úřadů.
V Holici měla své sídlo i malá továrna firmy L. Obranský a spol., která se před 1.světovou válkou zabývala výrobou eternitové břidlice. Po válce změnila svůj výrobní program a začala vyrábět chemické barvy, později amoniak, kyanid olovnatý a jiné látky a od roku 1925 zejména krystalovou sodu, žlutou krevní sůl a další chemikálie. Továrna zaměstnávala v roce 1927 na 23 dělníků (z toho jen 4 z Holice). Nepřežila ovšem hospodářskou krizi a v roce 1932 již byla mimo provoz. Vroce 1933 její objekty zakoupila společnost Českomoravský průmysl provaznický „Manilla“, založená roku 1928, a začala v nich zpracovávat jutu a konopí na provazy a popruhy, ale i samovazačovou přízi, povřísla a balicí motouzy. V roce 1938 zaměstnávala již 113 zaměstnanců. Tak byly položeny základy pozdější holické „Juty“.
Ve dvacátých a třicátých letech vznikla v Holici i řada menších průmyslových závodů či větších živnostenských provozoven. V roce 1928 byla zřízena malá továrna na cukrovinky, v roce 1931 bylo otevřeno strojní bednářství Antonína Trávníčka na výrobu dřevěných obalů a nádob a v témže roce vznikla i výrobna likérů. Ještě v roce 1938 zahájil František Theimer výrobu cementového zboží, při níž zaměstnával 25 osob.
Významnou firmou na území Holice zůstával nadále velkoobchod uhlím, hospodářskými a stavebními potřebami Aloise Kožušníčka, který ze svých skladů v Holici, Olomouci a Hranicích zásoboval celou řadu průmyslových podniků. Při holickém závodě bylo ve 20. letech založeno zahradnictví, které se v roce 1928 stalo základem veřejné společenské firmy „Flora“ (později „Květena“), prvního českého květinářského podniku v Olomouci. O rok dříve byla zřízena obchodní společnost „Stavební keramika Alois Kožušníček a Rudolf Trávníček“ se sídlem v Brně. V roce 1928 zaměstnával A. Kožušníček (od r. 1931 starosta obce Holice) 23 úředníků, 3 řemeslníky a 84 dělníků, z nichž bylo 25 holických občanů. Firma přežila i velkouhospodářskou krizi 30. let a ještě v roce 1938 byla prosperující velkoobchodní společností se sedmi závody v Olomouci, Holici, Hranicích, Teplicích nad Bečvou a v Brně. Vlastní velkoobchod se sklady v Holici a Olomouci zaměstnával 11 úředníků a 20-50 dělníků dle potřeby. V obci sídlilo ústřední zasilatelské zahradnictví firmy s 9-16 zaměstnanci a A. Kožušníček zde vlastnil i polní hospodářství o výměře 100 měřic.
V obci se zejména ve dvacátých letech úspěšně rozvíjelo i drobné živnostenské podnikání. Dle údajů v obecní kronice působili v Holici v roce 1924 následující živnostníci: 9 švadlen, 4 krejčí, 1 elektrotechnik, 3 řezníci, 1 dráteník, 1 klempíř, 1 košíkář, 11 obchodníků, 33 zedníků, 1 zednický mistr, 5 kovářů, 6 hostinských, 15 zámečníků, 1 obchodní cestující, 2 soustružníci, 11 obuvníků, 18 strojníků, 1 pokrývač, 2 modeláři, 1 malíř pokojů, 5 stolařů, 2 holiči, 3 cestáři, 2 koláři, 2 pekaři, 6 zahradníků, 1 montér, 2 sedláři, 6 tesařů, 1 svrškář, 3 bednáři, 2 mlékaři, 1 štukatér a 1 cukrář.
V průmyslu a živnostech bylo dle sčítání lidu v roce 1930 zaměstnáno již 1483 obyvatel Holice (tj. asi 47,3 % celkové populace obce). Zejména průmyslové podnikání se stalo osou hospodářského života obce. Značnou ekonomickou váhu si ovšem nadále udrželo i tradiční vyspělé zemědělství.
V obecním katastru se v roce 1930 nacházelo 1334,10 ha polí, 102,11 ha luk, 22,68 ha zahrad, 27 ha pastvin a 0,31 ha lesů. Zemědělství poskytovalo nadále obživu 606 holickým občanům (cca 19,3 % obyvatelstva). V roce 1924 hospodařilo v obci 9 velkých sedláků s 30-50 ha půdy, 18 středních rolníků s 15-20 ha polí, na menších výměrách pak 13 chalupníků a 46 domkařů. Ve vsi žilo 298 zemědělských dělníků.
Většina hospodářství holických sedláků i chalupníků měla na svou dobu velmi vysokou úroveň a produktivitu. V zemědělství se běžně užívaly moderní hospodářské stroje. Pěstovala se zejména cukrová řepa, sladový ječmen a jiné obiloviny. Vyspělý byl rovněž chov dobytka. V roce 1926 chovali holičtí rolníci 723 kusů hovězího a 316 kusů vepřového dobytka, 161 koní, 372 koz, 6 ovcí, 232 králíků a 3037 kusů drůbeže (2634 slepic, 109 kohoutů, 286 hus, 67 kachen, 27 krocanů a krůt a 14 kusů jiné drůbeže).
Holice se stávala častým cílem odborných zemědělských exkurzí domácích, zejména však zahraničních rolníků. Již v roce 1921 navštívilo obec 27 jihoslovanských zemědělců. Prohlédli si několik selských statků i usedlostí domkářů a vyslovili „obdiv svůj nad úpravou obytných stavení, dvorů, stájů i zahrad“. Předmětem obdivu byl zejména vyspělý chov dobytka a hospodářské stroje.

V katastru obce nadále hospodařily i dva velkostatky. Velkostatek Nový dvůr Spolku moravských cukrovarů obdělával ještě počátkem 20. let přes 524 ha nejlepší zemědělské půdy (z toho 155 ha na území Holice). Pod německou správou se sídlem v Olomouci zůstával nadále „obcí v obci“. V roce 1923 zaměstnával 4 úředníky, 8 šafářů, 14 řemeslníků a 127 zemědělských dělníků, v sezóně přibíral ještě desítky dalších pracovních sil. Práci poskytoval i několika desítkám obyvatel Holice. V Novém dvoře bylo ustájeno 33 koní, 153 krav a 10 telat. Velkostatek se zabýval zejména zásobováním města Olomouce mlékem, významná byla ale i rozsáhlá rostlinná výroba. V roce 1927 vyrobil na 100 000 l mléka, sklidil 360 vagónů cukrové řepy a 60 vagónů obilí.
Spolek moravských cukrovarů měl v pronájmu i druhý velkostatek na území Holice, poplužní dvůr města Olomouce o výměře 368,54 ha (z toho 336 ha v holickém katastru). Většinu jeho zaměstnanců tvořili ve 20. letech Slováci z Trenčanské stolice, jejichž děti navštěvovaly českou menšinovou školu na Novém Světě.
Část zemědělské půdy velkostatku Nový dvůr byla ve 20. letech rozdělena v rámci pozemkové reformy mezi drobné nabyvatele. 26 přídělců z řad obyvatel Holice, zejména domkářů, ale i dělníků a živnostníků, obdrželo v roce 1925 celkem 12 ha pozemků. Spolku moravských cukrovarů byl ponechán zbytkový statek o výměře 124,33 ha v katastru obce, na němž po celé meziválečné období úspěšně hospodařil. Oporou živnostenského i zemědělského podnikání v obci zůstávala rolnická záložna, která si udržovala relativně stálou prosperitu a finanční stabilitu. Např. v roce 1935 vykazovala celkový příjem cca 9 793 000 Kč, pokladní obrat činil přes 19 579 000 Kč, na účtu vkladů bylo uloženo přes 7 354 000 Kč, rezervní fond činil 403 200 Kč.
Viditelný pokrok zaznamenala obec také v oblasti dopravní dostupnosti. V letech 1922-1923 byla vybudována druhá kolej důležité železniční trati spojující Olomouc s Přerovem. V roce 1923 byly zahájeny práce na výstavbě nového hlavního nádraží v Olomouci, jež zasáhly i území Holice. Rozšířena byla síť železničních vleček k průmyslovým závodům v katastru obce.
Významně se rozrostla a zkvalitnila silniční síť. V roce 1923 započala výstavba nové silnice z Holice do Hodolan. V následujícím roce byla vydlážděna silnice spojující obec s Novými Sady. V dalších letech pokračovalo dláždění okresních a obecních silnic v katastru obce. V roce 1927 byl vybudován nový silniční nadjezd nad olomoucko-přerovskou drahou. V roce 1931 byl postaven nový most „U Rozvodového“ nákladem cca 18 500 Kč, o tři roky později byla vypřímena okresní silnice od Solných mlýnů k Rolsberku.
Rekonstrukce silniční sítě umožnila rozvoj automobilové a veřejné autobusové dopravy. Již na počátku 20. let projížděl obcí čtyřikrát denně autobus na lince Olomouc – Tršice. V roce 1923 stála jízdenka z Holice do Olomouce 3 Kč, z Holice do Tršic 8 Kč. Obec podpořila zřízení linky upsáním 4500 Kč na zvláštní garanční fond. Od 1. 2. 1927 zavedla firma Rudolf Synovec, kovoprůmyslové závody v Olomouci, pravidelnou autobusovou linku č. 1 na trase Olomouc (hl. nádraží) – Hodolany – Rolsberk – Holice (hřbitov) – Holice (kostel) – Holice (mlýn) – Holice (sladovna) – Holice (pivovar) – Nový Svět – Wilsonovo (Dolní) nám. – Masarykovo (Horní) nám. Jízdné z Holice do Olomouce činilo 2,50 Kč, autobusy pro 30 osob jezdily v obou směrech denně každou hodinu. V roce 1928 zažádal o udělení koncese na autodopravu z Olomouce do Holice i Adolf Jahoda, majitel hotelu v Nových Hodolanech.
Pozvolna se rozvíjel i soukromý automobilismus. Ještě v květnu 1927 vypočítává obecní kronikář na území Holice jen 5 automobilů (ve vlastnictví cukrovaru, pivovaru a sladovny) a 5 motocyklů ve vlastnictví prvních průkopníků motorismu v obci (J. Zedník, J. Zdražil, J. Kolmaš, F. Nekoksa, V. Hanzl). O rok později bylo v obci již 32 motorových vozidel (ovšem včetně traktorů a motorových pluhů). O rozmachu automobilové dopravy v Holici svědčí i zmínka v obecní kronice, podle níž bylo v roce 1931 až 60 % produkce Solných mlýnů odváženo nákladními automobily.


Významným počinem v oblasti dopravy se stalo zřízení civilního letiště na území obce Holice na základě výměru ministerstva veřejných prací ze dne 21. 9. 1936. Pozemní práce na stavbě letiště byly zahájeny již 30. 9. téhož roku, kdy byl položen i základní kámen ke stavbě leteckého hangáru. Obecní kronikář hodnotil tuto událost jako „počin velmi důležitý a dalekosáhlý . . . byl tím učiněn krok kupředu za splnění dávného požadavku olomouckého kraje po zapojení na leteckou síť.“ O rok později přistoupila obec Holice za zakládajícího člena Hanáckého aeroklubu Masarykovy letecké ligy v Olomouci s příspěvkem 1000 Kč.
Prosperita holické obce našla svůj odraz i v rozvoji „občanské vybavenosti“, v celkové modernizaci vesnice a ve zkvalitňování životních podmínek obyvatel. Kromě již zmíněných staveb a úprav komunikací se pustilo vedení obce do celé řady dalších veřejně prospěšných staveb. Již v roce 1924 byly zahájeny přípravy na výstavbu obecního vodovodu. O rok později bylo započato s budováním moderní podzemní betonové kanalizace v jednotlivých částech obce podle projektu hodolanské firmy Hrůza a Rosenberg. V roce 1927 bylo zahájeno jednání o regulaci řeky Moravy, která ohrožovala obec častými záplavami (velká povodeň postihla Holici v červnu 1926, voda zničila zejména úrodu na polích místních zemědělců). V roce 1931 poskytla Holice pro tyto účely 90 000 Kč z obecní pokladny.
Správa obce investovala nemalé částky do rozvoje místního školství. V roce 1922 byla v Holici zřízena živnostenská škola pokračovací, v roce 1924 byla otevřena mateřská školka v přízemí obecního dvora čp. 25. Od roku 1928 vedli zástupci obce jednání o zřízení měšťanské školy, což se povedlo až v roce 1936. Měšťanka byla umístěna v právě dostavěné nové školní budově, kterou dala obec zbudovat vysokým nákladem 1 678 000 Kč v zahradách bývalých usedlostí čp. 37 a 38. V jejich adaptovaných prostorách byly umístěny kanceláře obecního úřadu a nová zasedací síň obecního zastupitelstva, ale i poštovní úřad a v roce 1937 nově zřízená stanice státní policie.

V roce 1926 zakoupila obec sokolskou knihovnu a přeměnila ji ve veřejnou obecní knihovnu. V roce 1928 pro ni zřídila jubilejní fond ve výši 10 000 Kč.
Dlouholetý obvodní lékař MUDr. Jakub Hudec odešel v roce 1920 po téměř padesátileté praxi do penze, a tím přišla Holice přechodně o sídlo zdravotního obvodu. Holičtí pacienti byli odkázáni na lékaře ve Velkém Týnci nebo v sousedních Hodolanech. V roce 1933 však začal lékařskou praxi v Holici vykonávat MUDr. Oskar Černý. V témže roce byla v obci zřízena poradna pro matky s dětmi. Od ledna 1939 se Holice opět stala úředním sídlem nově vytvořeného zdravotního obvodu. Obvodním lékařem byl ustanoven MUDr. František Vodička, jemuž byl přidělen byt v obecním domě čp. 37.
Nelze opomenout ani významné aktivity směřující ke zkrášlení obce. V červnu 1924 byl v sousedství farního kostela odhalen pomník Františka Palackého od olomouckého sochaře Julia Pelikána.

  

Památník se stal připomínkou více než sedmi desítek obětí 1. světové války z řad občanů Holice a současně oslavou národního osvobození a vzniku československého státu. Jeho slavnostní odhalení bylo spojeno s velkou národní manifestací za účasti zástupců československých legionářů pod vedením generála J. Šnejdárka, starosty města Olomouce JUDr. R. Fischera, řady poslanců, holického obecního zastupitelstva i zástupců dalších hanáckých obcí, místních spolků a stovek řadových účastníků z širokého okolí.

V prosinci téhož roku byla umístěna pamětní deska padlým holickým legionářům v místnostech Sokola v obecním dvoře čp. 25. V srpnu 1938 byla z iniciativy místní legionářské jednoty na nádvoří nové školní budovy odhalena busta prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka.

Okolí pomníku F . Palackého získalo parkovou úpravu a v roce 1931 byla nově upravena celá náve s Svobody, osázená 75 mladými ořechovými stromy, jež nahradily starší umrzlou výsadbu. Obec přirozeně zkrášlovaly nově postavené a adaptované veřejné i soukromé budovy a nově vydlážděné komunikace a veřejné prostory. Ne nadarmo zůstávala Holice v meziválečném období častým cílem exkurzí z celé republiky i zahraničí, jež obdivovaly nejen místní vyspělé zemědělství a průmyslové závody, ale i celkový vzhled úpravné hanácké vesnice.
Život holických občanů nemalou měrou obohacovala i činnost místních spolků. K nejvýznamnějším patřila místní tělocvičná jednota Sokol, která měla více než dvě stovky členů. Užívala pronajatých místností v obecním dvoře čp. 25, kde si v lednu 1924 zřídila i vlastní kino „Haná“. Promítalo se 2-3 x týdně a kromě kulturního vyžití a pobavení publika přinášel holický biograf každoročně i nezanedbatelné částky do obecní pokladny. Jen v roce 1928 bylo z prodaných vstupenek odvedeno na 5 000 Kč na dávce ze zábav. V roce 1925 získal Sokol při parcelaci Nového dvora tři měřice pozemků na zřízení letního cvičiště. Místní jednota pořádala pravidelná veřejná cvičení a slavnosti v pivovarské zahradě, ochotnická divadelní představení, přednášky i taneční zábavy, ale i účastnila se i různých veřejných oslav a okrskových i celostátních sletů. Holičtí sokoli se stále častěji věnovali i specializovaným sportovním aktivitám. V rámci jednoty vznikly do roku 1933 odbory házené, ledního hokeje a lyžování.
Obdobnou náplň činnosti měla i místní jednota Československého Orla, založená v roce 1922. Spolek úzce spojený se zdejší silnou organizací lidové strany měl sice ve srovnání s holickým Sokolem mnohem méně členů (v roce 1925 v něm cvičilo 13 dospělých, 14 dorostenců a 26 žáků), již v roce 1925 si však nákladem 400 000 Kč vystavěl Lidový dům s prostorným sálem a jevištěm, v němž provozoval svá veřejná cvičení, divadelní představení, akademie, přednášky i sborový zpěv. Významnou organizací zůstávala rovněž holická Národní jednota pod dlouholetým předsednictvím správce zdejší obecné školy A. Sadílka. Spolek poskytoval nemalé finanční prostředky na podporu české menšiny ve Slavoníně, Nedvězí, Nemilanech a v dalších převážně německých obcích na Olomoucku, subvencoval zejména menšinové školství. Pod jeho patronací vzkvétala nejen česká škola na Novém Světě, ale jeho zásluhou mohla být vybudována např. i menšinová škola na Hrubé Vodě (v roce 1928 věnovala holická Národní jednota 10 000 Kč na zakoupení pozemku pro její výstavbu). O rok později poskytl spolek 45 000 Kč ve prospěch Národní jednoty ve Slavoníně. V roce 1930 založil k uctění památky svého zesnulého předsedy tzv. domácí fond ve výši 50 000 Kč, jehož výnos měl být každoročně věnován na nadílky menšinovým odborům a ve prospěch holické školy.
K předním obecně prospěšným spolkům v Holici patřil i sbor dobrovolných hasičů a agilní jednota československých legionářů pod dlouholetým vedením Josefa Žáčka.
Ve 20. a 30. letech rozvíjelo svou činnost v obci několik desítek spolků. Vedle starších organizací vznikla i řada nových zájmových sdružení. Úzkou vazbu na republikánskou stranu měly místní Agrární dorost, Domovina domkářů a malorolníků nebo Odborová jednota republikánských zaměstnanců, k lidové straně se kromě Orla vázalo i Všeodborové sdružení křesťanských dělníků a Místní družení katolických zemědělců. K vzájemně podpůrným spolkům patřil Konzumní spolek, místní Podpůrná jednota, Spolek cukrovarnických zřízenců, Hospodářské, nájemní, úsporné a stavební družstvo nebo Svépomocné sdružení ke stavbě rodinných domků. Dělníci se organizovali v řadě odborových sdružení podle profesí a politické orientace, v Dělnické tělocvičné jednotě nebo v Dělnickém vzdělávacím a dramatickém spolku Marx. Vesnická mládež se spojovala ve Sdružení venkovské omladiny. Místní rybáři se sdružovali v Rybářském spolku, od roku 1924 i v Rybářském družstvu. Tělovýchovné a sportovní organizace v obci rozšířil v roce 1932 Sportovní klub Holice a o rok později klub šachistů. Novým všeobecným vzdělávacím a zábavním spolkem se stal holický Čechoslovák, založený v roce 1924, pod předsednictvím Josefa Lepaříka. Organizace pořádající zejména divadelní představení, akademie, přednášky a různé zábavní akce patřila k nejmasovějším, v roce 1930 měla 883 členů.

Po všech stránkách příznivý rozvoj obce narušila počátkem 30. let velká hospodářská krize, která citelně poznamenala místní hospodářský život i existenční podmínky především dělnické části populace. Již v roce 1930 se začaly projevovat výrazné odbytové potíže v dosud prosperující exportní sladovně firmy Heller a Husserl. Do roku 1933 klesla její produkce o 80%, následkem čehož byly propuštěny tři čtvrtiny zaměstnanců. V roce 1936 byla výroba sladu zcela ukončena. V dalších letech ji využívala obilní společnost „Moragro“ jako skladiště obilí. S odbytovými problémy se potýkaly i holický cukrovar a pivovar, oba podniky přesto krizi přežily a udržovaly i relativně vysokou zaměstnanost, podobně jako Solné mlýny nebo velkoobchodní firma A. Kožušníčka. Potíže ovšem měla řada menších firem, krizi nepřežil ani podnik L. a K. Obranských, který v roce 1932 musel ukončit provoz (jiný výrobní program v něm však již o rok později rozjela společnost Manilla). Řada holických dělníků ovšem pracovala v okolních, zejména olomouckých továrnách, které se potýkaly se značnými problémy.
Zvýšená nezaměstnanost dělnictva se začala v Holici projevovat od roku 1931. Okresní úřad vydával obcím poukázky na potraviny pro nezaměstnané. Holice obdržela v roce 1931 poukázky v úhrnné hodnotě 2700 Kč, obecní úřad přispěl na tzv. stravovací akci částkou 3848 Kč. Veřejná sbírka ve prospěch nezaměstnaných vynesla v témže roce přes 1000 Kč.
V následujícím roce se počet nezaměstnaných v obci zvýšil na 158. Na 124 holických občanů se stalo zakládajícími členy Okresního spolku pro péči o nezaměstnané pro okres Olomouc – venkov, který tu vybral na příspěvcích přes 3700 Kč. Obec rozdělovala stravovací poukázky v hodnotě 7800 Kč. Nezaměstnaní si za ně nakupovali potraviny u místních obchodníků, jimž poukázky proplácel olomoucký okresní úřad. Každý ženatý muž bez práce obdržel týdně stravovací poukázku v hodnotě 20 Kč, svobodný jen v hodnotě 10 Kč. Mimo to byly rozděleny zvláštní vánoční potravinové poukazy v hodnotě 600 Kč. Ve prospěch stravovací akce se vybírala i dávka z tanečních zábav ve výši 20 h a z jiných zábavních podniků ve výši 10 h z každé prodané vstupenky.
Holická obec se ovšem snažila poskytnou alespoň části místních nezaměstnaných i účelnou a smysluplnou práci. Již v roce 1932 zaměstnávala tři dny v týdnu střídavě na 108 dělníků v rámci tzv. nouzových prací. Nezaměstnaní rozebírali starou okresní silnici, opravovali cestu Na Zábraní i jiné komunikace, podíleli se na výstavbě kanalizace. Celkový náklad nouzových prací ve výši 49 000 Kč hradila obec z mimořádného rozpočtu.
V roce 1933 přibyla k dosavadní stravovací akci tzv. mléčná akce – 59 dětem nezaměstnaných byl denně přidělován půllitr mléka z družstevní mlékárny ve Vacanovicích, navíc se mohly zdarma stravovat ve školní kuchyni. V obci zůstávalo v prosinci uvedeného roku nadále 132 nezaměstnaných. 108 z nich zaměstnávala obec v rámci nouzových prací v hodnotě 20 000 Kč. Holická obec upsala 50 000 Kč na tzv. půjčku práce.
Od roku 1934 začala nezaměstnanost v obci postupně klesat, přesto i v dalších letech pokračovala stravovací i mléčná akce a obec nadále organizovala nouzové práce pro nezaměstnané (např. rozkopání zrušené silnice u Solných mlýnů, úpravy komunikací, stavba mostu přes mlýnský náhon u cukrovaru). Holičtí radní v jejich rámci uvažovali i o výstavbě veřejného koupaliště v hodnotě 40 000 Kč, stavba se ovšem nerealizovala.
Krize se dotkla rovněž zemědělské výroby, kterou poznamenal pokles odbytu a cen zemědělských výrobků. Holičtí rolníci ve 30. letech omezovali zejména osevní plochy obilovin. Významnou pomocí zemědělcům se stalo zavedení tzv. obilního monopolu (1934), spojeného s organizovaným výkupem vypěstovaných obilovin za pevně stanovené ceny.
Ve 2. polovině 30. let doznívá nezaměstnanost a obnovuje se postupně i prosperita hlavních průmyslových podniků v obci. Na obzoru se však stahují nová mračna.
V souvislosti s vývojem v sousedním Německu narůstá po roce 1933 vnější ohrožení republiky stupňované vnitropolitickými problémy s agresivními reprezentanty nespokojené německé menšiny. Příprava na možný vojenský konflikt sice svým způsobem přispívá k oživení hospodářství, současně se však stává neradostnou součástí každodenního života obyvatelstva. V roce 1936 je i v Holici zavedena předvojenská výchova mládeže (obec pro tyto účely zakoupila pět vzduchovek a deset cvičných granátů). V obci se zřizuje místní výbor civilní protiletecké ochrany. Za součást příprav na obranu je možno považovat i zřízení civilního letiště v témže roce a s ním související počátek intenzivní letecké přípravy mládeže v rámci Hanáckého aeroklubu Masarykovy letecké ligy. Holická obec upisuje 20 000 Kč na tzv. půjčku obrany státu.
Dne 17. ledna 1937 uspořádala Jednota Československé obce legionářské v Holici veřejnou manifestaci pod heslem „Mobilizace mravních sil pro obranu státu“. V srpnu téhož roku se zástupci obce zúčastnili slavnostního uvítání prezidenta Edvarda Beneše v Olomouci. Hlavě státu byl mj. představen starosta obce Alois Kožušníček s řídícím učitelem Janem Horským, zastávajícím funkci předsedy Učitelské jednoty olomoucko-šternberské. O pár dní později zdravili holičtí občané prezidenta, který projížděl obcí na návštěvu ministra J. Šrámka do nedalekého Grygova.
Ohrožení republiky vyvrcholilo na podzim 1938. Po vyhlášení všeobecné mobilizace září toho roku bylo v obci ubytováno vojsko (těžký dělostřelecký pluk č. 107), které ji znovu přechodně obsadilo po provedené demobilizaci 12. října. Ve dnech 8. – 13. října zaplnili starou školu uprchlíci z Němci okupovaného území (příslušníci státní policie z Bruntálu, Šternberka a Města Libavé spolu s českými zaměstnanci tabákové továrny v Budišově nad Budišovkou, celkem 35 lidí).
Holice sice zůstala na dočasně svobodném území republiky, hranice III. říše však nebyla daleko a také Němci na Olomoucku zvedali hlavy.

 

Za okupace (1939-1945)

Dne 15. března 1939 vstoupily do obce jednotky německé branné moci – nastalo chmurné šestileté období protektorátu Čechy a Morava.
Nacistická represe se začala záhy projevovat ve všech oblastech života. K jejím na první pohled viditelným vnějším projevům patřilo již v prvních měsících okupace odstraňování všech symbolů československé státnosti (vlajky, znaku, ale i různých odznaků, trikolor, obrazů, bust a soch prezidentů, někdejších státních svátků atp.), zavádění povinné úcty k říšským symbolům, říšského pozdravu, říšských svátků, ale i platnosti německé měny v nevýhodném poměru vůči protektorátní koruně (1:10).

V důsledku nacistických nařízení musela v roce 1940 pryč i busta T. G. Masaryka z parku před novou školní budovou. Vystřídala několik úkrytů. Napřed byla uložena v bedně ve sklepě, pak zakopána ve školní zahradě, nakonec zazděna, aby byla po osvobození postavena opět na své místo (znovu byla odstraněna v srpnu 1963).
Nacistům nedala spát ani památka Františka Palackého. Okresní úřad v Olomouci výnosem z 23. ledna 1942 nařídil odstranění všech upomínek na Palackého z veřejně přístupných míst. A tak jednoho rána zmizel i Palackého pomník na návsi Svobody. Naštěstí nebyl zničen, nýbrž jen dočasně „pohřben“ v kůlně za školou. Odstraněny musely být rovněž pamětní desky padlých legionářů na jejich rodných domech.
Změněny byly také názvy ulic připomínající národní a demokratické tradice. Z nařízení olomouckého oberlandratu byly v lednu 1940 přejmenovány následující holické ulice: ul. Českých legií byla přejmenována na Úřednickou, ul. 28. října na Mlýnskou, ul. Revoluční na Hamerskou. Závadnou se stala i pouhá značka „čs.“ nebo „čsl.“, jež musela být odstraňována i na náhrobních kamenech na hřbitově. Pozměněny musely být názvy spolků, organizací i církví, např. církev československá byla přejmenována na českomoravskou.
Z veřejné obecní knihovny byla vyřazována „závadná“ díla a zasílána policejnímu ředitelství v Olomouci. Kromě spisů T. G. Masaryka a E. Beneše, knih oslavujících Československou republiku a legie, jakož i děl židovských a protifašistických autorů byly postupně vyřazovány i všechny knihy, reprezentující literaturu zemí, s nimiž bylo Německo ve válečném stavu. Šířeny byly naopak nacistické pamflety, propagační brožury a časopisy.
Cenzurní zásahy tvrdě poznamenaly školství a kulturní život, který byl stále více omezován. V průběhu okupace byly rozpuštěny a vyvlastněny tělocvičné jednoty Sokol a Orel, Národní jednota, Československá obec legionářská, skautská organizace a další místní spolky. Výchova mládeže v nacistickém duchu byla svěřena tzv. Kuratoriu pro výchovu mládeže.
Součástí oficiální politiky okupační správy byla systematická germanizace našeho území. Všechna veřejná označení musela být dvojjazyčná (názvy obcí, ulic, ale i škol, obchodů, hostinců, podniků atp.). Dvojjazyčné byly rovněž všechny veřejné vyhlášky, přičemž německý text musel být na prvním místě. V tzv. národnostně smíšených obcích, mezi něž byla zařazena i téměř ryze česká Holice, se zavádělo německé úřadování. Obecní zaměstnanci museli absolvovat povinné kurzy němčiny. Jak uvádí obecní kronikář, „zavádění dvojjazyčnosti dálo se do důsledků, často i malicherných a směšných“. V roce 1943 upozornil např. starosta obce, že dvojjazyčné musí být i soukromé tabulky na dveřích a vratech „Pozor, zlý pes“.
Vrcholem germanizačních snah byla německá kolonizace, jež v menší míře postihla i Holici. Tam, kde majitel sám své pozemky neobdělával a dával je do nájmu, byl jednoduše ze statku vykázán a jeho usedlost byla přidělena německému osídlenci převážně z rumunské Dobrudže či moldavské Besarábie. V Holici usadili nacisté v konfiskovaném domě Národní jednoty německého vystěhovalce z Bukoviny.
Dosavadní obecní samospráva byla plně podřízena protektorátním i novým nacistickým úřadům (olomouckému, později ostravskému oberlandratu). Formálně byla zachována působnost obecního zastupitelstva zvoleného v květnu 1938, jež však museli opustit komunisté a posléze i další „nepohodlní“ představitelé nacistickému režimu nepřátelských či podezřelých organizací (Sokol, legionářská jednota aj.). Také činnost ostatních politických stran byla ukončena, jedinou povolenou politickou organizací českého obyvatelstva protektorátu bylo od března 1939 tzv. Národní souručenství pod vedením státního prezidenta Dr. Emila Háchy. Formálními členy tohoto hnutí se stali téměř všichni holičtí občané.
Starostou obce zůstal v prvních letech okupace Alois Kožušníček, jenž se v lednu 1941 svého úřadu vzdal ze zdravotních důvodů. Správou obce byl okresním úřadem pověřen I. náměstek starosty Alois Navrátil. V září 1941 jmenoval okresní úřad starostou rolníka Ladislava Pulcherta. Zároveň byli zproštěni členství v obecní radě Jan Končák a Jan Zdražil a členství v obecním zastupitelstvu Bohumír Běhal, Josef Lepařík a Štěpán Svoboda, bývalí příslušníci československých legií. Na jejich místa nastoupili nově jmenovaní zastupitelé. Obměna orgánů obecní samosprávy pokračovala v květnu 1942, kdy bylo vystřídáno dalších šest členů obecní rady a jedenáct členů zastupitelstva. Do funkce obecního tajemníka byl v září 1942 jmenován bývalý štábní kapitán Antonín Ježíšek z Bohuňovic, dosavadní tajemník Adolf Šafránek byl ze služebního poměru propuštěn.
Výměrem zemského prezidenta v Brně ze dne 5. února 1944 bylo obecní zastupitelstvo v Holici rozpuštěno a správou obce byla pověřena sedmičlenná správní komise. Jejím předsedou byl jmenován penzionovaný strojní zámečník Alois Navrátil, bývalý I. náměstek starosty. Správní komise úřadovala až do konce okupace.
V souvislosti s obecní správou stojí za zmínku i jednání o připojení obce Holice k městu Olomouci, vyvolané v květnu 1943 olomouckým starostou. Město usilovalo o integraci Holice zejména z toho důvodu, že se na jejím katastru nacházelo civilní letiště, označované jako letiště města Olomouce, a že byl na území obce plánován rovněž přístav zamýšleného labsko-dunajsko-oderského plavebního kanálu, označovaný jako přístav města Olomouce. Obecní rada se jednomyslně postavila proti navrhované integraci, zejména z důvodů vysokých přirážek k daním, dávek a různých poplatků platných na území města. Ze zamýšleného sloučení v době okupace sešlo.
Dalekosáhlé důsledky měly rovněž kroky nacistické správy v hospodářské oblasti. Vládním nařízením byla od 1. září 1939 zavedena všeobecná pracovní povinnost. Od téhož dne byly zřízeny úřady práce, které nahradily dosavadní veřejné zprostředkovatelny práce. Jejich hlavním úkolem byla organizace pracovního nasazení českého obyvatelstva ve prospěch říše a jejího válečného snažení. Činnost pracovních úřadů kulminovala po únoru 1943, kdy byly na práci v říši a zbrojním průmyslu v rámci tzv. totálního válečného nasazení odesílány tisíce převážně mladých lidí. Obecní kronika uvádí jména nejméně 168 holických občanů, kteří museli otročit pro říši za hranicemi protektorátu, nepočítaje v to stovky dalších, nuceně pracujících v nejrůznějších továrnách na území Čech a Moravy.
Poslední období válečného pracovního nasazení nastalo při opevňovacích pracích v souvislosti s blížící se frontou v zimě 1944 a v prvních měsících roku 1945. Tzv. zákopnický tábor byl zřízen rovněž na území Holice, jejímž katastrem probíhal 6 m široký a 4 m hluboký zákop budovaný na jižní straně Olomouce. Tábor zřídilo a spravovalo místní Kuratorium pro výchovu mládeže. Byli v něm hlavně zaměstnanci firmy AVIA z Prahy v počtu asi 500 mužů. Byli ubytováni jednak v učebnách staré školní budovy, jednak v tělocvičně měšťanky. Opevňovací práce byly zahájeny 29. ledna 1945 pod vedením příslušníků SS a tzv. Todtovy organizace. Zákopníci ovšem práce většinou sabotovali a v polovině dubna 1945 se v podstatě rozutekli.
Již v září 1939 bylo zavedeno tzv. vázané hospodářství. Většina potravin byla obyvatelům od 2. října 1939 přidělována v úředně stanoveném množství na potravinové lístky. Do přídělového systému bylo postupně zahrnováno další zboží (palivo, mýdlo, textil, obuv atp.). V souvislosti s tím začal vzkvétat černý obchod. Druhou stránkou vázaného hospodářství byly povinné dodávky zemědělských výrobků, jimiž byli vázáni i holičtí rolníci.
Do válečného hospodářství Velkoněmecké říše byly zapojeny i místní průmyslové podniky. Okupanti se zmocnili padesátiprocentního majetkového podílu Legio-banky i poloviny akcií společnosti Čechoslávie v holických Solných mlýnech a tímto způsobem tento strategický podnik plně ovládli. Surovina se vozila z německého Stassfurtu, vývoz činil asi 6 000 vagónů soli ročně. Podnik byl pod stálým dohledem nacistických úřadů, neboť zásoboval i wehrmacht. Pracovní výkonnost byla vystupňována na nejvyšší míru a závod se „těšil“ i mimořádné pozornosti gestapa.
Holický rolnický cukrovar se pokusili ovládnout němečtí zemědělci z Nemilan, Slavonína, Kyselova a Hněvotína pod vedením „Kreisbauerführera“ Zankla, malozemědělce ze Slavonína. Závod sice zůstal v českých rukou, byl však diskriminován ze strany okupačních úřadů, které mnohým jeho tradičním dodavatelům nařizovaly dodávat řepu do německého cukrovaru v Olomouci – Hejčíně nebo do drahanovického cukrovaru A. Balcaříka. Provoz Hanáckého akciového pivovaru byl dokonce z nařízení ministerstva hospodářství a práce k 31. 12. 1943 zcela zastaven. Řada zaměstnanců byla totálně nasazena na práci v říši nebo do jiných podniků v protektorátu.
Sladovna firmy Heller a Husserl zastavila svůj provoz již v roce 1936 a její poslední spolumajitel František Bodó se v roce 1940 vystěhoval do Šanghaje. Před svým odjezdem prodal firmu rakouskému koncernu Ostmärkische Brau, A. G.se sídlem v Linci. Holická sladovna zůstala nadále mimo provoz a byla využívána německou armádou jako vojenské skladiště.
Obětí hospodářské diskriminace byla i provazárna české společnosti „Manilla“. Ke konci války vyráběl závod jen 33 % předválečného objemu zboží. Řada zaměstnanců se stala terčem nacistické perzekuce. Ve prospěch wehrmachtu byly organizovány veřejné sbírky.

  

Pro účely zbrojní výroby byly v květnu 1942 sejmuty a odevzdány i čtyři bronzové zvony z kostela sv. Urbana, odlité v roce 1924 zvonařskou firmou A. Hillera v Brně.
V souvislosti s regulací hospodářského života, pracovního trhu i zajišťováním bezpečnosti na okupovaném území byla zavedena přísná a přesná evidence obyvatelstva. Všichni protektorátní občané starší 15 let si museli opatřit úřední legitimaci (tzv. kennkartu), kterou se byli povinni prokazovat. Již počátkem roku 1939 byla v Holici zřízena stanice policejního ředitelství v Olomouci. Jejím prvním počinem byla revize přihlášek pobytu. Koncem roku 1939 pořídila statistický výkaz obyvatelstva obce. Podle něj žilo v Holici 3809 obyvatel, z nich 3590 Čechů, 102 Němců, 66 Slováků, 23 Rusů, 12 Poláků, 6 Bulharů, 5 Židů, 2 Jugoslávci, 2 Rusíni a 1 Ukrajinec. V obci stálo 445 domů. V červenci 1942 byla státní policejní stanice zrušena a o rok později byla nahrazena četnickou stanicí, jež dbala na pořádek a bezpečnost v Holici a sousedních Bystrovanech. Do té doby příslušela obec do obvodu četnické stanice v Olomouci.
Největší represe pociťovali na vlastní kůži již od prvního roku okupace občané židovského původu. Na území protektorátu začaly být uplatňovány nacistické norimberské zákony. Židé byli postupně zcela vyloučeni z občanského a veřejného života, zbaveni majetku i prostředků obživy. V roce 1941 byli všichni Židé vykázáni z obvodu města Olomouce a nuceně usídleni v okolních vesnicích. Do Holice jich tehdy bylo přihlášeno 72, bydlili vesměs v podnájmu. Práci jim přiděloval obecní úřad. V červenci 1942 byli všichni, až na tři rodiny, dopraveni do terezínského ghetta nebo do koncentračních táborů. Do Holice se z nich nevrátil nikdo. Z rasových důvodů byl vězněn v Terezíně i holický občan Vítězslav Kafka. Obětí nacistické protižidovské politiky se stala rovněž zmíněná sladovna firmy Heller a Husserl. Nacistická perzekuce se však neomezovala jen na židovské obyvatelstvo. Již v září 1939 byli zatčeni a přechodně vězněni v internačním táboře ve Štěpánově funkcionáři holické jednoty Čs. obce legionářské (Jan Sekanina, Štěpán Svoboda, František Čejka, František Zacpal).
Nacistická perzekuce zesílila od září 1941 v souvislosti s nástupem Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora. Na velké části území protektorátu včetně oberlandratu Olomouc byl vyhlášen civilní výjimečný stav. Hromadné zatýkání, věznění a popravy byly na denním pořádku. V holické sladovně byl ubytován osmičlenný sbor německé ochranné policie (Schutzpolizei). Nacistický teror kulminoval po atentátu na R. Heydricha v květnu Trnem v oku byli okupantům zejména bývalí legionáři a příslušníci sokolské organizace. V koncentračních táborech byli umučeni Josef Ulrich a Josefa Dosoudilová, vězněno bylo 17 členů holického Sokola. Jako partyzán padl Oldřich Zajíc a v poslední den okupace byl zastřelen Rudolf Hildebrand. Gestapo řádilo hodně i mezi zaměstnanci Solných mlýnů a provazárny firmy „Manilla“ – zatčeno bylo 31 pracovníků Solných mlýnů, z nichž byl jeden popraven a sedm zemřelo následkem věznění. Ze zaměstnanců Manilly bylo uvězněno 10 osob, tři z nich byly umučeny v koncentračních táborech.
Dle údajů v obecní kronice bylo v době německé okupace z politických důvodů vězněno v nacistických věznicích a koncentračních táborech 76 holických občanů. Z nich bylo umučeno, popraveno nebo zemřelo 18 mužů a 1 žena (Josef Boula, František Dokoupil, Josefa Dokoupilová, Květoslav Fiala, Josef Gerecký, Bohumil Kabátek, Jiří Kolmaš, Vítězslav Lepařík, Alois Medek, Josef Ochman, Karel Pilný, Bořivoj Poděbrad, Adolf Sekanina, Antonín Teichmann, Jan Tomášek, Josef Ulrich, Josef Valenta, František Váňa, Emil Zácha).
Domácí odboj proti okupantům zahájili již v roce 1939 holičtí sokolové. Základ jejich výzbroje představovali zbraně, uložené ještě z příkazu československých úřadů na obecním úřadě. Obecní tajemník Adolf Šafránek spolu se zřízencem Václavem Dudou je neodevzdali Němcům, ale poschovávali je. Umožnil jim to odvážný čin četnického štábního strážmistra Vyroubala, který se nerozpakoval vydat potvrzení, že zbraně byly řádně odevzdány vyšším úřadům. Počet zbraní rozmnožili demobilizovaní příslušníci čs. armády, kteří je tajně odnášeli z kasáren a různě ukryli. Vojenským velitelem zdejší odbojové skupiny byl úředník František Heumann. Na holickou sokolskou odbojovou skupinu byly připojeny jednoty v Charvátech, Blatci, Kožušanech a Tážalech. Hlavní spojkou s odbojovým ústředím v Olomouci byl obecní tajemník A. Šafránek. Holická skupina se v roce 1939 podílela zejména na převážení příslušníků čs. armády do Polska a na sabotážích na železnici, šířila protinacistické letáky a tiskoviny, zejména ilegální časopis ISNO, tištěný rozmnožovacím strojem přímo na obecním úřadě v Holici. Členové skupiny pomáhali opatřovat i falešné doklady osobám, jež se musely ukrývat nebo chtěly opustit území protektorátu. V roce 1941 byla zdejší odbojová organizace začleněna do tzv. V brigády.
V lednu 1945 navázala styky s místní komunistickou organizací. Ilegální komunistická skupina v Holici vedená F. Vašíčkem rozšiřovala letáky a vydávala časopisy Rovnost a Svornost. Tiskoviny byly rozmnožovány cyklostylem na statku U Kluků. Mj. sestavila seznam osob, z nichž byl po osvobození utvořen první národní výbor v obci. Po dohodě se podřídila vojenskému vedení V brigády. Vedení místní skupiny V brigády pak tvořilo šest zástupců sokolského a komunistického odboje v čele s politickým vedoucím Josefem Vymětalem a vojenským vedoucím Františkem Heumannem.
Kromě obou zmíněných odbojových organizací působila v Holici v letech okupace ještě odbojová složka zvaná „Žižkovy zbraně“. Vedl ji štábní rotmistr Václav Zrůstek a úředník Alois Talík. Po Talíkově odchodu do Olomouce se stal velitelem učitel Alois Karásek. Tato složka pracovala samostatně a teprve po mnoha jednáních se koncem dubna 1945 podřídila velení V brigády.
Na jaře 1945 byla odbojová činnost v Holici částečně vyzrazena. Zatčen byl obecní tajemník A. Šafránek a plk. F. Zatloukal. Další předáci místního odboje se museli ukrýt mimo obec. Bezprostředně po osvobození byla z řad odbojových složek utvořena místní milice, která přešla do nově organizované tzv. Moravské brigády a podílela se na zajištění bezpečnostních poměrů v obci a plnění prvních poválečných úkolů místního národního výboru.
Řada holických občanů se rovněž aktivně účastnila zahraničního odboje. V červenci 1939 odešlo ilegálně do ciziny 11 zdejších mladých mužů. V letecké bitvě o Anglii zahynul v řadách RAF v září 1940 rotmistr Vladimír Horský. Holický sokol a kapitán našeho zahraničního vojska v Anglii Vítězslav Lepařík byl v roce 1944 vysazen na Táborsku jako parašutista se zvláštním posláním. Pronásledován gestapem se po velikých útrapách dostal až k Moravičanům, kde našel azyl a začal rozvíjet ilegální činnost. Nakonec však byl zatčen, odvlečen do Terezína a zde v dubnu 1945 popraven. Bojů v Rusku, na Blízkém Východě, v severní Africe i u Dunkerque se účastnil další holický sokol a hostinský, četař Alois Dosoudil. Obdobnými útrapami prošel poručík Josef Dvořák. Ve Francii bojoval další člen zdejší sokolské jednoty, četař Jan Jašíček, jenž později sloužil u autokolony v Anglii a zúčastnil se obléhání Dunkerque. V řadách RAF létali a bojovali holičtí sokoli podporučík Bohumil Netopil a podporučík Ladislav Valoušek. Bojů čs. zahraničního vojska ve Francii a v Anglii se účastnili rovněž pplk. Vincenc Slezák a tankista Antonín Zelený. Na východní frontě v řadách čs. armádního sboru gen. L. Svobody bojovali mjr. Jakub Koutný (bývalý žurnalista) a npor. František Slavíček (bývalý policejní strážník). Pozoruhodný osud měl i holický student Zbyněk Očenášek. Byl nasazen na práci v Saint Lazar ve Francii, odkud se dostal do Anglie, vstoupil do čs. zahraničního vojska a vrátil se domů jako svobodník protitankové brigády.
Nacistickou hrůzovládu ukončil i v Holici příchod sovětských vojsk v květnu Již ve dnech 6. a 7. května doléhala do obce dělostřelba Rudé armády, která postupovala na Olomouc od severu. 7. května večer vzplály mohutné požáry některých továrních objektů v Olomouci. Toho dne byl zbloudilou střelou těžce zraněn učitel V. Běhal a v noci byl německou vojenskou hlídkou zastřelen člen místní odbojové skupiny V brigády Rudolf Hildebrand. Ráno 8. května otřásl celou vesnicí hrozný výbuch. Do povětří vyletěla Langrova sladovna v Hodolanech, v níž bylo uskladněno množství výbušnin. Brzy poté zasáhl sovětský šrapnel střechu stavení Š. Litvína v Masarykově ul., jež začalo hořet. Ačkoliv se již v ulicích střílelo a vybuchovaly granáty, podařilo se holickým hasičům požár úspěšně uhasit a zachránit tak před pravděpodobnou zkázou celou ulici. V dalších hodinách postupně Němci opouštěli vesnici a večer 8. května pronikly do Holice již přední hlídky Rudé armády. K 9. hodině večerní vjela do vesnice sovětská obrněná auta, nadšeně vítaná místním obyvatelstvem. Holice, jež přežila boje bez větších ztrát, se dočkala osvobození.

 

V osvobozené republice (1945-1948)

Bezprostředně po příchodu Rudé armády převzal správu obce národní výbor, který byl sestaven v ilegalitě již v době okupace. Měl 30 členů a 15 náhradníků, předsedou byl zvolen obchodník Antonín Burian, I. místopředsedou učitel Josef Vymětal a II. místopředsedou šofér František Vašíček. V nepřítomnosti předsedy, který se ještě nevrátil z koncentračního tábora, úřadoval v prvních dnech po osvobození místopředseda J. Vymětal.
Místní národní výbor zůstal v příštích desetiletích již trvalým správním orgánem obce. Byl jedním ze znaků nových, poválečných poměrů, které rozhodně nebyly návratem k předválečnému uspořádání Československa. Dobovou tendenci vyjádřil jednoznačně již na ustavující schůzi holického národního výboru zástupce místních komunistů Albín Čapka: „…snahou strany bude, aby česká vlast přešla z demokracie k socialismu“.
Hlavním úkolem prvního místního národního výboru se stalo zajištění normálních životních podmínek v obci spojené s obnovou hospodářského života. Místní milice v čele s „vojenským velitelem“ obce Františkem Heumannem zajistila civilní letiště, pivovar i sladovnu s bohatými zásobami, které tam byly uloženy. Postupně byly odstraňovány škody způsobené německou okupací a válkou. Holičtí občané podali 295 přihlášek válečných škod v úhrnné hodnotě 15 552 667 Kčs. Újma na obecním majetku byly vyčíslena na 220 000 Kčs. Národní výbor organizoval opravy poškozených komunikací a zahazování protitankových zákopů. Jelikož se polní práce v důsledku válečných událostí značně opozdily, byla vyhlášena pracovní povinnost. Stovky lidí z Holice i Olomouce pracovaly zejména na polích velkostatku Nový dvůr. Postupně byly odstraněny škody a zahájena výroba v místních průmyslových závodech. Bývalá sladovna firmy Heller a Husserl byla v srpnu 1945 předána národnímu správci Janu Groagovi, který v ní po více než devíti letech znovu obnovil produkci sladu (převážně na export do Švýcarska, Belgie a Nizozemí). Místní národní výbor organizoval zásobování obyvatelstva prostřednictvím přídělových lístků. Obnovena byla doprava, činnost pošty i telefonní a telegrafní spojení.
Již koncem května 1945 bylo zahájeno vyučování v opravené a vyčištěné školní budově. Znovu byla otevřena veřejná obecní knihovna. V červenci 1945 byl slavnostně znovuodhalen pomník Františka Palackého na návsi Svobody (o rok později na něm byly umístěny dvě pamětní desky připomínající oběti druhé světové války z řad občanů Holice i rudoarmějců).

V září 1946 byl v zahradě Solných mlýnů odhalen pomník obětem nacismu z řad zaměstnanců podniku, vytvořený akademickým sochařem J. Pelikánem. Samostatný pomník získali padlí rudoarmějci v Holici v květnu 1951. Národní výbor řešil v prvních měsících po osvobození i palčivé bytové a sociální otázky a současně se vyrovnával se zdejší nepočetnou německou menšinou (podle údajů z roku 1940 žilo v Holici 102 Němců, někteří z nich se přistěhovali nebo získali říšskou příslušnost až v době okupace). Německé domy byly vystěhovány, Němci byli soustředěni v barákovém táboře na Novém Světě a do jejich bytů byly nastěhovány české rodiny, které byt nutně potřebovaly. Na základě prezidentských dekretů byla konfiskována zemědělská půda 51 německých majitelů v katastru obce (z nich 12 bydlelo v Holici, ostatní pocházeli z Nového Světa, Nemilan a Nových Sadů), 11 obytných domů, ale i movitý majetek Němců a nepřátel republiky z řad kolaborantů (Mimořádný lidový soud v Olomouci odsoudil pro kolaboraci osm obyvatel obce). Velká část holických Němců byla v roce 1946 odsunuta.
Postupně znovu ožil také spolkový život a s ním i kulturní a společenské dění v obci. Svou činnost obnovily spolky zrušené za okupace, vznikly ovšem i nové společenské organizace (Svaz přátel SSSR, Svaz osvobozených politických vězňů, Národní fronta žen, Svaz české mládeže).
Probudil se i politický život obce, ne však zcela v duchu prvorepublikové demokracie. V rámci tzv. Národní fronty byla povolena činnost jen čtyř politických stran (komunistické, sociálně demokratické, lidové a národně socialistické). Ostatní občanské strany, jež měly před válkou v Holici značný vliv, již nemohly obnovit svou působnost. Zástupci povolených stran si posléze rozdělili mandáty v místním národním výboru na základě stejnoměrného zastoupení, každou stranu reprezentovalo osm členů a čtyři náhradníci. Výkonným orgánem MNV se stala dvanáctičlenná rada vedená předsedou Josefem Vymětalem (Československá strana národně socialistická).
Politické poměry v obci významně ovlivnily výsledky prvních poválečných voleb do Ústavodárného národního shromáždění na jaře roku 1946. Preference holických voličů se rozhodujícím způsobem přesunuly ke komunistické straně, která se počtem 836 získaných hlasů stala jednoznačným vítězem voleb a nejvlivnější stranou v obci. Tradičně silná sociální demokracie obsadila druhé místo s 502 hlasy. Konzervativněji zaměřená část voličstva hlasovala pro národně socialistickou stranu (446 hlasů) a lidovou stranu (409 hlasů). Na základě výsledku voleb byl v červenci 1946 rekonstruován místní národní výbor. Ve třicetičlenném správním orgánu obsadili komunisté 12, sociální demokraté 7, národní socialisté 6 a lidovci 5 mandátů. Předsedou MNV byl zvolen komunista Jan Smysl, jemuž asistoval I. náměstek František Nejedlý (sociální demokracie) a II. náměstek Bedřich Švarc (národně socialistická strana). V radě MNV zasedlo pět komunistů, dva sociální demokraté, dva národní socialisté a jeden příslušník lidové strany. Levice získala ve správě obce i v jejím politickém životě výraznou převahu.
Ke dni 31. ledna 1946 žilo v Holici 1200 rodin a 3802 obyvatel. V obci se nacházelo 491 domů. V létě téhož roku zopakovalo město Olomouc svou nabídku ke sloučení. Návrh byl projednáván na dvou veřejných schůzích a poté jednomyslně zamítnut. Za tehdejšího hospodářského stavu Olomouce měla obec slovy kronikáře „oprávněnou obavu, že nezbytné sociální, hospodářské, zdravotní a kulturní její potřeby by byly městem pro jiné úkoly odkládány podobně jako v obcích, které byly připojeny k Olomouci po prvé světové válce“.
K významným proměnám došlo již v prvním poválečném roce i v hospodářské oblasti. Na základě dekretů prezidenta republiky byly ve zdejších průmyslových podnicích i na velkostatku Spolku moravských cukrovarů Nový dvůr ustaveny závodní rady z řad zaměstnanců, které se spolupodílely na jejich řízení. V roce 1946 byly holické závody zapojeny do plnění úkolů dvouletého plánu poválečné obnovy v rámci tzv. Budovatelského programu nové Gottwaldovy vlády.
Zkonfiskovaná zemědělská půda byla do roku 1947 rozdělena mezi desítky uchazečů. Místní rolnická komise přidělila 20 žadatelům 21 ha pozemků na rozšíření vlastního hospodářství, mezi dalších 64 přídělců bylo rozděleno 9,4 ha jako stavební místa a na zřízení zahrad. Usedlost Karoliny Neufelnerové se zahradou získala tělocvičná jednota Sokol, 8,6 ha bylo určeno na rozšíření civilního letiště.
Zemědělci se sdružovali do družstev. Vedle družstva pro chov hovězího a vepřového dobytka a konzumního družstva Budoucnost se již v roce 1946 ustavilo zemědělské strojní družstvo, jež znovu navázalo na starou myšlenku rolnické svépomoci. Jeho účelem bylo opatřovat a společně využívat drahé hospodářské stroje. Družstvo mělo v prvním roce své existence 36 členů a nakoupilo četné mechanizační prostředky v hodnotě více než 368 000 Kčs.
Zemědělství trápilo v roce 1947 katastrofální sucho. Ozimou pšenici museli rolníci zaorat a pro jarní setí již neměli osivo. Celkový výsledek žní byl velmi slabý, výnosy cukrovky klesly o 38 %, brambor dokonce o 50 %.
Žhavé léto jakoby předznamenalo těžkou politickou krizi Československa na přelomu let 1947/1948. Rostoucí napětí mezi hlavními politickými proudy ve společnosti se vyhrotilo v otevřený konflikt, jenž vyústil do komunistického převratu v únoru 1948. Jeho dopad se nemohl vyhnout ani Holici a jejím občanům.

 

Poúnorové proměny (1948-1960)

Dobový zápis v obecní kronice charakterizuje činnost místního národního výboru až do konce února 1948 následujícími slovy: „Dosavadní svorná spolupráce byla zachována. Rozhodování dělo se vždy nestranně, ve shodě s platnými zákony a předpisy.“
Přesto byl i v Holici počátkem března 1948 ustaven tzv. místní akční výbor Národní fronty, který začal provádět „očistu veřejného a společenského života od nepřátel lidově demokratického zřízení“. Z dosavadního místního národního výboru bylo odvoláno 12 členů převážně z řad národně socialistické a lidové strany a nahrazeno „spolehlivými zástupci lidu“. V obnoveném MNV zasedlo v březnu 1948 devět komunistů, sedm sociálních demokratů (jejichž organizace brzy splynula s KSČ) a jen dva členové lidové strany. Národní socialisté nebyli do výboru vůbec připuštěni, jejich organizace v obci byla rozpuštěna. Zbytek křesel obsadili zástupci společenských organizací Národní fronty (Sokol, Revoluční odborové hnutí, Svaz osvobozených politických vězňů, Svaz národní revoluce, Svaz české mládeže a Jednotný svaz českých zemědělců). Předsedou MNV zůstal komunista J. Smysl, I. náměstkem se stal sociální demokrat A. Čechák, II. náměstkem komunista K. Barfus.
Komunistická strana se stala rozhodující mocenskou silou ve státě i v obci. Změněné společenské poměry kodifikovala nová Ústava 9. května, jejíž přijetí ukončilo činnost Ústavodárného národního shromáždění. Na neděli 30. května 1948 byly vypsány volby do Národního shromáždění, které měly potvrdit výsledky únorového převratu. Pro volby byla sestavena jednotná kandidátní listina Národní fronty. Svůj nesouhlas s navrženými kandidáty mohli voliči vyjádřit pouze odevzdáním tzv. bílého lístku. V Holici tak učinilo 158 občanů (asi 14 % voličů), dalších 46 hlasovacích lístků bylo neplatných. Tzv. socialistické přeměně společnosti již nemohlo nic zabránit.
V důsledku nového zákona o znárodnění průmyslu byly vyvlastněny a znárodněny (tj. zestátněny) všechny zdejší továrny a byla v nich zavedena tzv. národní správa. Bývalá přádelna firmy Manilla, po válce Juta, továrna juty a konopí, změnila v roce 1949 svůj název na n. p. Konopa a později na n. p. Lýko, aby se posléze vrátila k staronovému názvu Juta, n. p., Holice. Rolnický akciový cukrovar s rafinérií cukru se stal součástí Československého průmyslu cukrovarského v Praze, později závodem Olomouckých cukrovarů, n. p., Holice. Rovněž Solné mlýny přešly zcela do vlastnictví státu (Solní průmysl, n. p., Holice). Hanácký pivovar byl začleněn do skupiny Hanácké pivovary n. p. se sídlem v Přerově, začátkem roku 1953 se stal sídlem národního podniku Olomoucké pivovary, který se později vrátil ke starému názvu. Někdejší Hellerova a Husserlova sladovna se stala Hanáckou sladovnou pod národní správou Okresního národního výboru v Olomouci, později závodem n. p. Olomoucké sladovny.
V roce 1949 byl znárodněn také Hamerský mlýn Jaroslava Zedníka, jenž byl zařazen do skupiny Hanácké mlýny (později Olomoucké mlýny a pekárny). Komunální podniky města Olomouce hospodařily na bývalém zahradnictví Aloise Kožušníčka. Provozovny jeho znárodněné velkoobchodní firmy převzaly Olomoucké uhelné sklady. Znárodněny byly i menší podniky, mj. výrobna a opravna karosérií Stanislava Václavka, jež se stala součástí n. p. Opravny strojů.
Novým průmyslovým podnikem v Holici se stal zdejší závod národního podniku Elektromontážní závody Praha. Jeho základem byla nevelká provozovna firmy Wagner a spol. v Olomouci, založená roku 1921, která byla v roce 1947 znárodněna a přičleněna k národnímu podniku Moravské elektrotechnické závody (MEZ) v Olomouci. Od 1. ledna 1950 byl tento závod převeden pod zmíněný pražský podnik a v srpnu téhož roku přestěhován do nových provozoven v Holici. Závod se v celku zdárně rozvíjel a v roce 1951 byl převeden do nového podniku Elektromontážní závody, n. p., Brno. Továrna zaměřená na výrobu elektromotorů byla později znovu začleněna do národního podniku MEZ Mohelnice a stala se trvalou součástí průmyslového potenciálu Holice (v současnosti závod firmy MLS).
Obec posílila svůj význam důležitého průmyslového zázemí Olomouce. Koncem let sídlilo v Holici na 22 průmyslových, stavebních, obchodních a jiných podniků a závodů. Vedle již jmenovaných firem působily na jejím katastru mj. závody národních podniků Severomoravská Prefa, Mototechna, Agrotechna, Stavební stroje Praha, Pozemní stavby Olomouc, UP závody Bučovice, ale i Silniční údržba ONV Olomouc či krajská veterinární lékárna n. p. Medika.
Postupná „socializace“ se nevyhnula ani holickému zemědělství. Již v roce 1948 byl zestátněn velkostatek Spolku moravských cukrovarů Nový dvůr, jenž byl začleněn do Československých státních statků. Obdělával nadále i polnosti městského dvora, pronajaté od města Olomouce a později rovněž zestátněné. Státní statek v Holici později tvořil samostatné oddělení Státního statku Olomouc, jež v roce 1955 obhospodařovalo 1174,40 ha půdy.
Část pozemků města Olomouce o výměře necelých 108 ha spolu s objekty bývalého městského dvora převzal v roce 1951 nově zřízený Výzkumný ústav zelinářský, začleněný v roce 1956 pod Československou akademii zemědělských věd (jeho základ tvořil pokusný zelinářský objekt ve Slavoníně). V Holici postupně vyrostl přestavbou starých i novostavbami nových budov rozsáhlý areál výzkumného ústavu celostátního významu, doplněný šlechtitelským a semenářským podnikem s čistící stanicí osiv.
Ještě v roce 1948 přijalo Národní shromáždění zákon o nové pozemkové reformě č. 46/1948 Sb. Stát nuceně vykoupil téměř veškerou zemědělskou půdu, na níž její majitelé sami nepracovali a kterou doposud pronajímali. Kromě relativně nevelkých pozemků několika soukromých majitelů byla vyvlastněna půda zdejší římskokatolické fary v rozsahu 8,9 ha.
V následujících letech bylo přistoupeno k nucenému výkupu zemědělských strojů, v zájmu jejich údajně racionálnějšího využití. U holických sedláků bylo zajištěno 12 traktorů a stejný počet mlátiček. Likvidováno bylo i holické strojní družstvo. Tato akce byla součástí příprav na postupnou likvidaci soukromého zemědělství a zamýšlenou kolektivizaci zemědělské výroby.
Již od roku 1949 vedl místní národní výbor spolu s organizací KSČ kampaň za založení jednotného zemědělského družstva v obci. Zvláště střední a drobní rolníci, kteří často po celý život tvrdě bojovali o udržení a rozšíření svých hospodářství, však lpěli na získané půdě a nejevili pro tzv. socialistickou přeměnu zemědělství nejmenší porozumění. Stranické a státní orgány na ně vyvíjely často nevybíravý nátlak zejména předpisováním vysokých dodávek zemědělských produktů a přikazováním rozsáhlých výměr půdy do tzv. nuceného nájmu za stupňujícího se nedostatku pracovních sil v zemědělství.
Příkladem represí soukromě hospodařících rolníků v Holici může být zavedení trestního řízení proti Janu Zdražilovi, jenž byl označen za tzv. kulaka a v roce 1951 zatčen pro neplnění dodávek. J. Zdražil obhospodařoval 28 ha vlastní a 12,9 ha pronajaté půdy. Po jeho zatčení nebylo nikoho, kdo by zajistil vedení hospodářství, obdělání půdy a plnění dodávek. Proto uvalil místní národní výbor na jeho usedlost národní správu, k níž byla přidělena i tzv. rezervní půda, takže celková výměra pozemků dosáhla 140 ha. Národní správě byl přidělen i dům čp. 19, z něhož byla rodina Zdražilova vystěhována. Dodávky jí byly „pochopitelně“ předpisovány nižší než předchozímu soukromému vlastníku. I obecní kronikář přiznává, že její hospodaření v dalších letech nebylo valné, a tak byla národní správa v prosinci 1953 zrušena a vedení hospodářství převzal dnem 1. 1. 1954 místní národní výbor.
V roce 1953 bylo za neplnění dodávek potrestáno vězením v trvání 1-3 měsíců dalších sedm holických rolníků. V témže roce zahájil místní národní výbor zdlouhavé jednání se státním statkem o převzetí celkem 350 ha půdy spolu se zemědělskými usedlostmi čp. 44 a 45 Karla Hudce a Emila Zapletala, jejichž majitelé byli přinuceni prohlásit, že nejsou schopni zaručit řádné obhospodařování své půdy. Z převzatých pozemků a usedlostí spolu s půdou ve správě MNV byla koncem roku 1954 vytvořena farma Československých státních statků, rodiny původních majitelů byly ze zabraných usedlostí vystěhovány. Později získal státní statek další půdu začleňováním tzv. úpadkových hospodářství, jejichž majitelé nebyli schopni plnit stanovené dodávky.
Přes veškerý tlak a represe zůstávalo v Holici ještě v roce 1955 na 303 soukromých zemědělských hospodářství. Většina z nich (230) nepřekračovala výměru 0,5 ha, 35 zemědělců obdělávalo půdu v rozsahu 0,5-2 ha, 16 rolníků hospodařilo na 2-5 ha pozemků a 14 na 5-10 ha. V obci se nacházelo i 5 středně velkých usedlostí s 10-15 ha zemědělské půdy, 1 sedlák obdělával 15-20 ha polí a dvěma největším statkům příslušelo přes 20 ha pozemků.
Teprve dne 1. března 1956 se v Holici podařilo založit jednotné zemědělské družstvo, složené převážně z drobných a středních zemědělců a bezzemků. Zpočátku obdělávalo jen necelých 103 ha zemědělské půdy, později převzalo veškerou rezervní půdu v obci. V dalších letech přijímalo družstvo nové členy a rozrůstalo se o jejich pozemkové vklady, takže v roce 1959 hospodařilo již na 376 ha zemědělské půdy. Poslední soukromí zemědělci obdělávali v témže roce asi jen 25 ha rozptýlené půdy. Socializace zemědělství v Holici byla dovršena, na více než 98 % půdy hospodařily podniky socialistického sektoru.
Komunistický režim zahájil krátce po Únoru také systematickou likvidaci soukromého živnostenského podnikání. Ještě v roce 1948 působila na území Holice přibližně stovka živnostníků (obchodníků, řemeslníků, hostinských, autodopravců a provozovatelů různých služeb). Již v následujícím roce byla řada živností zrušena, složena nebo dána do klidu. Několik živností bylo převedeno do tzv. socialistického sektoru (např. řeznictví A. Dosoudila, obchod smíšeným zbožím F. Novotného, drogerie, lékárna). Koncem roku 1949 patřilo do sektoru drobných živností (nezaměstnávajících žádného pracovníka) 49 závodů, do tzv. kapitalistického sektoru (zaměstnávajícího alespoň jednoho námezdního pracovníka) 28 závodů a do socialistického sektoru (závody podniků národních, státních, komunálních a družstevních) 17 závodů. V následujícím roce bylo dáno do klidu dalších 18 živností, „socializovány“ byly i čtyři holické hostince. Likvidace soukromého živnostenského podnikání v Holici byla završena v průběhu 50. let. Poslední samostatní živnostníci v obci byli v roce 1958 začleněni do komunálních provozoven MNV, až na „posledního Mohykána“, holiče a kadeřníka Rudolfa Mádra, jemuž bylo pro vysoký věk povoleno vést živnost „na doživotí“. Změnám se nevyhnul ani bohatý spolkový, kulturní a společenský život obce. Již v roce 1948 bylo provedeno nucené sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací. Příslušníci holického Sportovního klubu a Orla byli začleněni do TJ Sokol, který převzal i veškerý majetek a závazky likvidovaných spolků, aby byl posléze sám zrušen. Od počátku 50. let působily v Holici dvě dobrovolné sportovní organizace (DSO) – DSO Slavoj, jejíž členstvo tvořili dělníci potravinářských závodů v obci, a DSO Spartak pod patronátem Elektromontážních závodů Holice. V roce 1954 byly obě organizace sloučeny pod názvem Závodní tělovýchovná jednota Spartak Elektromontážní závody Holice, později TJ Spartak Holice. Jednota měla oddíly kopané, ledního hokeje, odbíjené, turistiky a vodních sportů, později přibyly oddíly stolního tenisu, základní tělesné výchovy aj.
Krátce po Únoru byl zastavena rovněž činnost Junáka. Děti a mládež mohly být organizovány jen v Pionýru a Československém svazu mládeže. Sloučením s organizacemi odbojářů a politických vězňů do Svazu bojovníků za svobodu zanikla místní odbočka Československé obce legionářské, jejíž členové se znovu ocitli v nemilosti vládnoucího režimu. Rozhodnutím vlády byla zrušena i neobyčejně zasloužilá Národní jednota pro severovýchodní Moravu, jejíž majetek byl vyvlastněn.
Veškerý spolkový život byl v podstatě redukován na několik povolených organizací sdružených v Národní frontě pod kontrolou komunistické strany, jejichž činnost byla z velké části formální. O kulturní život v obci pečovala pod patronátem místního národního výboru osvětová beseda, jejíž působnost se do značné míry rovněž podřizovala potřebám nového režimu. Není proto divu, že zájem obyvatel o nejrůznější, dříve tak bohaté společenské aktivity zřetelně upadal, s čestnou výjimkou tělovýchovné a sportovní činnosti, působnosti dobrovolných hasičů či místních ochotníků. Lidé začali svůj volný čas věnovat spíše soukromým zájmům a koníčkům, aby alespoň na chvíli unikli šedivé realitě doby.
Komunistický režim se snažil zejména v prvním desetiletí své existence tvrdými represemi zlomit odpor svých skutečných i potenciálních odpůrců a zastrašit obyvatelstvo. Na vlastní kůži to záhy pocítila i řada holických občanů. Kromě některých rolníků se pozornost represivního aparátu zaměřila také na představitele církve a věřící. V roce 1953 zajistila státní bezpečnost zdejšího římskokatolického faráře Antonína Unzeitiga pro „protistátní letákovou činnost a pro zatajení zlatých předmětů církevního majetku“. Zatčeni byli i jeho údajní „pomahači“ Karel Šiška, Vojtěch Medek ml., Anežka Kosková, Petr Prda, František Němec a Marie Skalická. Všichni byli odsouzeni k různým trestům na svobodě, nejdelší trest 13 roků vězení byl vyměřen faráři A. Unzeitigovi. Pro údajnou protistátní činnost byl v témže roce internován i Miloš Šnajdr.
Místní národní výbor, který se zejména v průběhu 50. let významnou měrou podílel na výše uvedených radikálních změnách, jež doslova převrátily na ruby život holických občanů, mohl věnovat jen část své energie a omezené množství prostředků na zvelebování obce. Přesto i v tomto rušném a neradostném období probíhaly opravy obecních komunikací a veřejných budov (v roce 1958 byla např. provedena generální oprava obou školních budov) a pokračovala výstavba obecní kanalizace. Zbourány byly některé zchátralé stavby (např. bývalý obecní chudobinec), upravována byla veřejná prostranství, vysazovány stromy (jen v roce 1958 bylo v katastru obce vysázeno na 2000 topolů). Vylepšována byla síť veřejného osvětlení a místního rozhlasu. V roce 1958 bylo započato s pokládáním vodovodního potrubí, jímž byla Holice připojena k vodovodní síti města Olomouce. Postupně se rozrůstala i soukromá výstavba v obci.

 

Socialistická vesnice (1960-1974)

Dvanáct let po Únoru se život obce skutečně ve všech směrech od základu změnil. Tzv. socializace vesnice byla „úspěšně“ završena a obdobnými změnami prošla celá československá společnost. Formálním vyjádřením vítězství nového společenského systému se v roce 1960 stalo přijetí nové socialistické ústavy a „obohacení“ názvu republiky o přívlastek „socialistická“. Výše popsané základní hospodářské, společenské a politické změny v podstatě předurčily vývoj obce v dalších letech, který se do značné míry odehrával v předem vyježděných kolejích.
Obecní kroniky i dochované zápisy ze schůzí místního národního výboru v 60. a 70. letech většinou jen staticky opakují formální zprávy o činnosti MNV, společenských organizací, průmyslových podniků či zemědělského družstva a shrnují řady nejrůznějších statistických ukazatelů. Podstatné rysy „socialistického rozvoje“ obce nezměnilo ani přechodné uvolnění poměrů koncem 60. let.
Dále se rozvíjela průmyslová zóna v severní a severovýchodní části obecního katastru. V letech 1968-1970 zde vyrostl moderní mlékárenský podnik OLMA, své objekty vybudoval v Holici i Zemědělský nákupní a zásobovací závod. V sousedství výzkumného ústavu zelinářského se rozrůstal šlechtitelský a semenářský podnik Sempra.
Místní národní výbor se v rámci svých možností staral o zvelebování obce (vodovod, kanalizace, stavební údržba komunikací a budov, otevření nové samoobsluhy v roce 1966). Rozšiřovala se i soukromá výstavba občanů. V roce 1970 stálo na území Holice již 539 domů, v nichž žilo přes 3000 obyvatel. Podmínky pro sport a tělovýchovu v obci se výrazně zlepšily vybudováním nového sportoviště TJ Spartak Holice s fotbalovým stadiónem, kluzištěm i potřebným zázemím.
Zmínky zaslouží i některé kulturní aktivity v obci. V šedesátých letech začal vycházet místní časopis „Holický zpravodaj“. Mimořádným počinem se stal „Holický sborník vlastivědných prací“, vydávaný ve třech svazcích v letech 1966-1969 redakční radou pod vedením holického kronikáře Ing. Jana Janáska za účasti mnoha přispěvatelů. V následujících letech tento nadějný pokus o oživení historicko vlastivědného bádání a publikační činnosti v obci bohužel zanikl a již nenašel pokračovatele.
V první polovině 70. let vrcholily integrační tendence směřující ve vytváření větších a údajně efektivnějších hospodářských i územně správních celků. Místní zemědělské družstvo se tak v roce 1974 spojilo s velkotýneckým družstvem do společného JZD „Družba“ Velký Týnec, jehož administrativním sídlem však zůstal družstevní areál se správním budovou v Holici poblíž přerovské silnice.
Sílícím integračním tlakům nemohla dlouho odolávat ani samotná obec Holice, rozvíjející se již dlouhou dobu v bezprostřední blízkosti Olomouce a představující významnou součást jejího hospodářského zázemí. V roce 1974 byla Holice z rozhodnutí vyšších státních orgánů připojena k městu Olomouci a stala se jednou z jeho městských částí. Další vývoj starobylé obce se již plně odehrával v rámci podstatně většího, centrálně řízeného územně správního celku.

 

Částí města Olomouce (1974-1989)

Připojením Holice se území města zvětšilo o 1593 ha, Olomouci přibylo 551 domů a 3053 obyvatel. Jednalo se nepochybně o nejvýznamnější přírůstek v rámci integračních procesů 70. let. Holice se stala jednou z nejrozsáhlejších městských částí Olomouce.
Ještě důležitější byl hospodářský přínos nového teritoria městu. Desítky významných a ve své době prosperujících průmyslových, obchodních, stavebních a zemědělských podniků spolu se stovkami hektarů kvalitní zemědělské půdy na území Holice se staly bezprostřední součástí ekonomické základny stotisícového města.
Holický katastr se stal největší průmyslovou zónou Olomouce. Postupně zde byla soustředěna v podstatě veškerá životně důležitá potravinářská výroba ve městě. Ke stávajícím závodům přibyly v 70. a 80. letech nové podniky. V roce 1976 byla uvedena do provozu velkopekárna Hanka a v roce 1984 po zrušení městských jatek v Pavlovičkách moderní olomoucký masokombinát. V dalších letech byly v Holici umístěny i nové provozy tradičního podniku MILO.
V souvislosti s průmyslovou výstavbou se významně rozšířila a zmodernizovala síť místních komunikací. Vznikl nový systém železničních vleček, vybudována byla nová rychlostní silnice na Přerov.
Průmyslový rozvoj provázela v tomto období rovněž moderní bytová výstavba. Svůj domov našly v Holici v průběhu 70. a 80. let stovky nových občanů. Do roku 1980 se městská část oproti sčítání v roce 1970 rozrostla téměř o 600 osob, na počátku let již měla Holice více než 4000 obyvatel. Vysoké panelové domy ovšem do značné míry narušily původní venkovský ráz holické zástavby. Vedení města přes mimořádný hospodářský význam Holice nevěnovalo zrovna velkou pozornost stavební údržbě a rozvoji infrastruktury v této městské části. Situace se začala měnit k lepšímu teprve po listopadu 1989.

Připojení k městu mělo od poloviny 70. let spíše negativní dopad na místní kulturní a společenský život a různé spolkové aktivit y. Po roce 1974 přestala být vedena i do té doby pečlivě doplňovaná obecní kronika a již vůbec nikdo nedokázal navázat na podobné snahy, k jakým patřilo vydávání „Holického sborníku vlastivědných prací“ v 60. letech. Vztah velké části obyvatel ke své do nedávné doby ještě samostatné a oprávněně sebevědomé obci citelně zlhostejněl.

 

Na prahu budoucnosti (1990-2004)

Převratné politické, hospodářské i sociální změny, jež přinesla poslední léta odcházejícího tisíciletí, viditelně poznamenaly i život Holice a jejích občanů. Obnovení občanských svobod a demokracie, zájmově a ideově různorodého politického a společenského života, přirozených vlastnických vztahů a tržního hospodářství doprovází i nezbytná ekonomická transformace.
V jejím důsledku zanikly v uplynulých letech některé tradiční a v minulosti prosperující průmyslové podniky (cukrovar, sladovna, pivovar), zakládané kdysi s mimořádným úsilím a obětavostí, ale i sebevědomím a pýchou holickými občany. Jiné továrny změnily své majitele a udržely se nebo dosáhly nového stupně svého rozvoje i ve změněných podmínkách (Solné mlýny, Juta, elektrotechnický závod MLS, Olma, Masokombinát). Vznikají ovšem i zcela nové firmy.

  

Přičiněním olomouckého magistrátu povstala v Holici nová průmyslová zóna, po které dostala jméno i nově vzniklá ulice – Průmyslová. V současnosti zde sídlí řada nových podniků (belgická firma FARDIS na výrobu plastových pytlů, nový závod českofrancouzské firmy MLS na výrobu elektromotorů, britská firma Senior Automotive Czech s. r. o. na výrobu součástek do automobilů a japonská firma ONAMBA na výrobu propojovacích kabelů). Řada firem našla prostory pro svou činnost rovněž v areálu zrušeného cukrovaru. Bývalá sladovna a pivovar dnes slouží jen ke skladovacím účelům, na jejich budovy je možno oprávněně pohlížet jako na stavebně technické památky. Často ne zcela přehledný proces transformace holické průmyslové zóny není dosud ukončen a stane se určitě tématem pro pozdější historiky. Jisté je, že Holice nadále zůstává mimořádně významnou součástí městského organismu.
Po listopadu 1989 se začala v Holici v souvislosti se znovuzrozením soukromého živnostenského podnikání postupně obnovovat i kdysi rozvinutá síť obchodů, pohostinství a rozličných služeb. Vedle původních provozoven (drogerie paní Leskovjanské, prodejna potravin paní Poláchové, mlýn pana Svobody) vznikla řada nových firem – Luom – výroba kožené galanterie, nové prodejny potravin, nová Večerka, obchody textilním zbožím, pražírna kávy HENRI CAFEE, Restaurace Na statku, Autoservis Hlaváček, Výroba pletiva Harazin, Prodej okrasných dřevin, firma DEZI, firma SEKNE, dílna uměleckého kováře p. Nováčka, obchod se stavebninami firmy BALUS, STAVES – prodej a půjčovna stavebních strojů, Pneuservis Novák aj.
  

O postupné a trvalé zlepšování životních podmínek holických občanů usiluje od roku 1990 komise městské části, jež nahradila někdejší občanský výbor. Tento orgán má sice jen poradní hlas vůči vedení města, zásluhou jeho neúnavné činnosti i působení holických občanů v městském zastupitelstvu však byly postupně získány z městské pokladny nemalé finanční prostředky na zvelebení a rozvoj předměstí. Předsedou KNČ-Holice byl do roku 1994 MUDr. Jaroslav Křivánek a niní tuto funkci zastáva pan Silvestr Tomášek. Upraveny byly povrchy některých ulic (Moravská, Revoluční, U Hřiště, Keplerova, Partyzánská, Staškova), v letošním roce má být dokončena rozsáhlá rekonstrukce návsi Svobody včetně jejího nového ozelenění. Připravují se opravy dalších komunikací, z nichž některé nebyly upravovány déle než 60 let. Řadou rekonstrukcí a modernizací prošly rovněž obě budovy holické základní školy.

 

K největším investičním akcím patřila ovšem v posledních letech celková kanalizace městské části, její úplné připojení na městský vodovod, plynofikace a vybudování kompletní telefonní sítě.
Pozornost byla postupně věnována i uměleckým památkám na území Holice. Opravy se dočkal pomník Františka Palackého, socha sv. Floriána, upraveno bylo okolí pomníku T. G. Masaryka v parku u školy. Byla provedena rekonstrukce průčelí farního kostela sv. Urbana, v letošním roce by měla být dokončena celková oprava chrámu.
  
K lepšímu se změnila rovněž holická Amerika, přírodní zalesněná lokalita s pramenem, který napájí zdejší rybníčky. Zásluhou pana Voráče bylo místo vyčištěno od navezených odpadků a jeden z rybníků začal sloužit sportovnímu rybolovu. Přispěním ing. Fuksy zde vznikla i nová pískovna vhodná pro letní osvěžení obyvatel Holice.
  
Komise městské části ovšem neusiluje jen o zlepšení jejího vzhledu a vybavenosti spojeného se zdokonalováním materiálních životních podmínek občanů. Nemalou pozornost věnuje i tomu, aby si Holice udržela v rámci Olomouce svůj specifický ráz a aby si její obyvatelé uchovali povědomí bližší vzájemné sounáležitosti. K tomu přispívá i činnost místních spolků, mezi nimiž zaujímá čestné místo zdejší sbor dobrovolných hasičů, připomínající si v letošním roce již 120 let své existence, ale i místní úspěšný fotbalový klub a další organizace.
Přesvědčivým důkazem uvedeného snažení mohou být velkolepé oslavy 725 let Holice v září roku 2000. Slavnostního koncertu v kostele sv. Urbana se zúčastnila řada hudebníků a dalších umělců pocházejících z Holice či majících k tomuto místu osobní vztah (mj. herečka Hana Maciuchová, jež navštěvovala zdejší školu a v rámci oslav recitovala verše Petra Šafránka). Sbor dobrovolných hasičů připravil zábavné odpoledne na návsi Svobody pro děti i dospělé. Komise městské části ve spolupráci se zdejší základní školou uspořádala výstavu historických dokumentů k uvedenému jubileu v tělocvičně školy, doplněnou o expozici obrazů holického malíře Josefa Tomana. Slavnost vyvrcholila nedělní mší svatou v chrámu sv. Urbana.

V roce 2000 začaly vycházet Holické noviny, které seznamují holické občany s děním v městské části a s její bohatou historickou minulostí.
Jaké budou další osudy Holice, bude záležet především na lidech, kteř í zde žijí. Holice byla v poměr ně nedávné minulosti jednou z nejbohatších a nejvyspělejších obcí v okolí Olomouce a na celé Hané, dlouhou dobu stála na čele hospodářského pokroku i národně emancipačních snah v regionu. O to se přičinili zejména zdejší prozíraví, podnikaví, obětaví a oprávněně sebevědomí občané, věnující značnou část svých sil, schopností a prostředků ve prospěch své obce, s vědomím, že tak činí i pro sebe a blaho svých potomků. Doba se v mnohém změnila, ale vztah našich předků k místu, kde se narodili a kde žili, by přesto měl zůstat vzorem i pro postoje a konání současných občanů Holice. Bohatá minulost a tradice této pozoruhodné lokality, jež se snaží přiblížit i tato kniha, by jim k tomu snad mohly poskytnout patřičnou inspiraci.