Slovo úvodem
Vztah k místu, kde jsme se narodili nebo kde prožíváme všední i sváteční chvílesvých životů, je nepochybně spojen s jeho důvěrnou, takřka intimní znalostí. K ní neodmyslitelně patří také povědomí o jeho bližší i vzdálenější minulosti, které umožňuje lépe porozumět i jeho současnému stavu, životu a problémům. Každá lokalita má svou historickou paměť a v případě Holice je to paměť neobyčejně bohatá na události, které svým významem nezřídka přesahovaly její hranice. O minulosti Holice byly napsány desítky článků a studií, opírajících se o bohatý archivní materiál, dnes z větší části uložený v depozitářích Státního okresního archivu v Olomouci. Na tomto místě se nelze nezmínit zejména o třech svazcích „Holického sborníku vlastivědných prací“, vydávaného v letech 1966-1969 redakční radou pod vedením J. Janáska. Pomineme-li ovšem sepsání „Pamětí farnosti holické“ J. Drápala, od jejichž vydání již uplynulo 111 let, a obsažné, ale stručné dějiny Holice z pera V. Spáčila v rámci cyklu „Velká Olomouc – Naše předměstí“ či M. Ticháka v jeho nedávno vydaném díle „Paměť olomouckých předměstí“, chybí této významné části města Olomouce doposud celistvý a relativně důkladný pohled na její historii od nejstarších stop přítomnosti člověka po současnost. Jako určitý pokus o vyplnění této mezery lze vnímat následující knížku, určenou obyvatelům, rodákům i přátelům Holice a všem zájemcům o její minulost, která si ovšem v žádném případě nečiní nárok na zcela vyčerpávající sepsání její historie i přítomnosti ve smyslu „akademických“ dějin uvedené lokality. Mnoho kapitol a tématických oblastí holické minulosti zůstává otevřeno dalšímu výzkumu a hlubšímu zpracování. To se týká nejen nejstarších prehistorických a raně historických etap jejího vývoje, ale i nejnovějšího období jejího života, k jehož objektivnímu popsání chybí patřičný časový odstup i značné množství důležitých, dnes ještě těžko dostupných pramenů.
„Paměti obce Holice“ vznikly z iniciativy Komise městské části Olomouc – Holice, jmenovitě pana Silvestra Tomáška a jeho spolupracovníků, kterým autor vděčí za poskytnutí řady podkladů zejména k novějším obdobím holických dějin, jakož i historických fotografií obce. Cenným zdrojem informací byly rovněž pamětní zápisy zdejšího sboru dobrovolných hasičů, který si v letošním roce připomíná 120 let svého trvání a jehož významné jubileum bylo silným impulsem ke vzniku této knihy. Zvláštní poděkování patří i posluchačce katedry historie olomoucké univerzity Evě Navrátilové, jejíž neobyčejně důkladná a kvalitní seminární práce „Proměny obce Holice u Olomouce na přelomu 19. a 20. století“ byla autorovi významným východiskem k sepsání kapitoly, věnované přelomovému období v dějinách obce v letech 1848-1914. V neposlední řadě je třeba poděkovat Magistrátu statutárního města Olomouce, který umožnil vydání této práce.
Poloha, místopis, geografické a přírodní podmínky Holice
Holice, do poměrně nedávné doby samostatná obec, v současnosti část města Olomouce, se rozkládá asi tři kilometry jihovýchodně od historického jádra města, v rovině mírně se sklánějící k jihu a západu směrem k řece Moravě. Rozsáhlý katastr o výměře 1593 ha má průměrnou nadmořskou výšku 218 m. Od severu jím protéká starobylá mlýnská strouha (tzv. Hamerský náhon), vytékající u Bystrovan z řeky Bystřice, obtékající jádro původní vsi a ústící pod Novými Sady do řeky Moravy. Strouha v minulosti poháněla dva holické mlýny a současně napájela četné, dnes již vysušené rybníky v okolí vesnice. Jižně od zastavěné části obce v trati zvané Amerika se nachází několik rybníčků, které jsou pozůstatky opevňovacích prací z 60. let 19. století.
Mimo obytnou a průmyslovou zástavbu tvoří podstatnou část katastru Holice zemědělská půda, především úrodná pole (v roce 1930 přes 1334 ha) vhodná pro pěstování cukrové řepy, sladového ječmene a jiných obilovin, menším dílem i louky, zahrady a pastviny. Souvislé lesní porosty se na území Holice nevyskytují (v roce 1930 se v obecním katastru nacházelo celkem 0,31 ha lesní půdy).
Západní hranici holického katastru tvoří z části řeka Morava, na jejímž druhém břehu leží obec Kožušany – Tážaly a městské části Nemilany a Nové Sady. Na severozápadě a severu hraničí Holice s městskou částí Hodolany, mezi holický a hodolanský katastr je vklíněno nevelké území Nového Světa. Na severovýchodě sousedí Holice s obcí Bystrovany, na východě má krátkou hranici i s městem Velká Bystřice. Jihovýchodními sousedy Holice jsou Velký Týnec a Vsisko, jižní výběžek katastru hraničí i s územím Grygova a Blatce. Přibližně od severozápadu k jihovýchodu prochází Holicí důležitá silnice spojující Olomouc s Přerovem. Západně od zastavěné části obce protíná holický katastr zhruba v témže směru hlavní železniční trať Olomouc – Přerov.
Původní vesnice se rozkládá od severu k jihu v podobě újezdu, který se na severním i jižním konci zužuje. Střed vsi tvoří dlouhá, prostorná náves (dnešní náves Svobody). Severovýchodně od zastavěné části vesnice poblíž Bystrovan byl zbudován tzv. Hamerský mlýn, v jižním cípu katastru, asi tři kilometry od vsi, byl ve 2. polovině 19. století založen velkostatek Nový dvůr s malou osadou. Jinou oddělenou část obce tvořil bývalý poplužní dvůr města Olomouce v severozápadní části katastru v sousedství Nového Světa, kde později vznikl areál výzkumného ústavu zelinářského a šlechtitelského podniku.
Podstatných změn doznala zástavba Holice od 2. poloviny 19. století v souvislosti s rozvojem průmyslu a populačním růstem obce. Původní venkovský ráz Holice výrazně poznamenala také moderní bytová výstavba v posledních desetiletích.
Doklady prehistorického osídlení
Když na konci 19. století píše Jan Drápal ve svých „Pamětech farnosti holické“ o zdejší půdě, že „kopyty vojsk přátelských i nepřátelských nesčíslněkrát rozdupána, rádlem rolníka zobracena nechová v sobě pohřebišť starodávných s popelnicemi a nástrojemi obyvatelů dřevních“, nemá tak docela pravdu. Řada archeologických nálezů, učiněných z části již za jeho života, převážně však v nastávajícím století, dokazuje přítomnost člověka na území dnešní Holice a v jejím blízkém okolí již v hlubokém pravěku.
Pomineme-li věhlasné tábořiště lovců mamutů v jen asi 16 km vzdáleném Předmostí u Přerova a menší paleolitickou stanici u nedalekého Droždína, jejichž obyvatelé pravděpodobně navštěvovali i holické území (někde mezi Holicí a Grygovem byl nalezen mamutí zub), a odhlédneme-li od předpokládaného, ale dosud neprokázaného neolitického osídlení prvních zemědělců, pocházejí první prokazatelné, v dostupné literatuře uváděné doklady o usídlení lidí v katastru Holice z doby bronzové (18. – 8. století př. n. l.). Kromě blíže nedatované bronzové sekyrky, uložené nyní v přerovském muzeu, a náramku z bronzového drátu, uchovávaného v depozitáři olomouckého vlastivědného muzea, se jedná především o nejméně tři pohřebiště lidu popelnicových polí z mladší či pozdní doby bronzové (13.-8. století př. n. l.) v místech chráněných před říčními záplavami. První z nich bylo odkryto již ve 2. pol. 19. století při kopání příkopů pevnůstky poblíž Hamerského mlýna (v místech, kde byl později vybudován drůbežářský podnik) – psal o něm již v roce 1890 proslulý olomoucký archeolog Jindřich Wankel. Další popelnicové pole bylo objeveno při stavbě silnice k Solným mlýnům v roce 1923, jiné popelnice se našly při orání v polích směrem k Velkému Týnci.
Mladší archeologické nálezy z území Holice se vztahují k slovanskému etniku, jehož první příslušníci přišli na Olomoucko již v 6. století n. l. Při stavebních pracích na čističce šlechtitelského a semenářského podniku u silnice do Přerova severně od Solných mlýnů byla v říjnu 1957 vykopána hliněná amfora s jedním uchem, pravděpodobně import z Byzance z období Velkomoravské říše (z pol. 9. století n. l.) – dle sdělení archeologa J. Skutila se jednalo o nejsevernější nález byzantské nádoby na Moravě a v našich zemích vůbec, vypovídající o kontaktech místního slovanského obyvatelstva se vzdálenou Východořímskou říší.
O přítomnosti nejstarších Slovanů na území dnešní Holice však svědčí především významný nález slovanského pohřebiště, učiněný počátkem 70. let minulého století na severním okraji obce poblíž katastrální hranice s Hodolany. Celkem 21 odkrytých kostrových hrobů pochází z období od konce 8. do 1. pol. 10. století n. Některé z nich obsahovaly i bohatou pohřební výbavu – železné bojové sekery, zlaté prsteny a rolničky u mužů, nože, stříbrné náušnice a bronzové gombíky u žen a hliněné obětní nádoby zdobené charakteristickou staroslovanskou vlnovkou.
Z uvedených nálezů lze usuzovat, že se jednalo o hroby svobodných bojovníků a jejich žen či dcer, jež patřili k vyšším vrstvám staroslovanské společnosti. Jak soudí olomoucký archeolog J. Bláha, náležela holická slovanská nekropole pravděpodobně k dosud nenalezené strážní osadě, střežící přístup k olomouckému velkomoravskému ústředí od Přerova, tj. od jižní Moravy, případně i Krakovska.
Středověká vesnice
V písemných pramenech se jméno Holice objevuje poprvé v roce 1275, nikoliv však jako název vesnice, nýbrž jako označení lesa (silue Holice) v listině vymezující hranice statků kláštera Hradiska a města Olomouce. Uvedený les přiléhal ke klášterní vsi Bystrovany a patřil panovníkovi, který jej dával do užívání beneficiárovi (úředníku) olomouckého zeměpanského hradu, nazývanému „podstole“ (podstolí). Držitelem tohoto úřadu byl v oněch časech jistý Don.
O rok později potvrdil rozhraničení klášterního a městského zboží král Přemysl Otakar II. další listinou, v níž se mj. hovoří o obchůzce vsi Bystrovan, vykonané ze strany „Holice naší a beneficia našeho hradu olomouckého, jež se obecně nazývá Podstole“ (ex parte Holice nostre et beneficii castri nostri Olomucensis, quod vulgo dicitur Podstole). V tomto případě již není zcela zjevné, zda se jedná o název lesa či vesnice, někteří historici (např. L. Hosák) se proto domnívají, že zeměpanská ves Holice, patřící k beneficiu olomouckého hradu, existovala již v této době a dříve zmiňovaný les mohl být pojmenován podle ní.
Jistým argumentem pro uvedenou domněnku je i samotný výklad místního jména Holice. Většina badatelů se přiklání k názoru vlastivědného spisovatele Vítězslava Houdka, že název původně označoval holou, lesem neporostlou půdu, což uvádí i slovník místních jmen Moravy a Slezska L. Hosáka a R. Šrámka. Holice by tedy byla osadou, vzniklou na holém nezarostlém místě. Možný je ale i poněkud odlišný výklad etymologa R. Šrámka uvedený L. Hosákem v jeho „Historickém místopise hradského obvodu olomouckého do pol. 14. století“, podle něhož název Holice znamenal les na holé půdě. Ves Holice by pak vznikla na místě vymýceného lesa nebo v jeho blízkosti, při důležité cestě spojující Olomouc s nedalekým Přerovem.
Většina historických prací se ovšem shoduje na tom, že první skutečně prokazatelnou zmínku o vsi Holici obsahuje až listina krále Václava III. z 2. července 1306, povolující městu Olomouci vyklučit křoviny zvané Horka a založit na jejich místě ves Au (Aw), pozdější Grygov. V privilegiu se výslovně praví, že olomoučtí měšťané budou povinni z každého lánu této nové vsi každoročně odvádět a platit takové úroky, jaké se ročně platí z každého lánu polí ve vsi Holice, jež k řečenému městu náleží (in villa Holitz, que ad predictam civitatem pertinet).
Podobné ustanovení obsahuje i listina vydaná dne 16. ledna 1314, jíž fojt, konšelé, přísežní a celá obec olomoucká dávají Rudolfovi z Rudoltic a Jindřichovi ze Svatoňovic křoviny pod městem u řeky Moravy a louky zvané Pyrkwisen, aby zde založili ves Nové Sady (Newsdorf).
V roce 1306 byla tedy ves Holice prokazatelně součástí panství královského města Olomouce, do jehož vlastnictví se dostala za nezjištěných (a asi již nezjistitelných) okolností někdy po roce 1276. Možná byla Olomoučany v uvedeném mezidobí přímo založena na pozemcích (lesa Holice?), které jim k tomuto účelu daroval panovník (jakýkoliv doklad o tomto právním aktu se ovšem nedochoval). Nepřímou indicií takového vysazení by mohla být skutečnost, že platy odváděné holickými poddanými se staly vzorem pro stanovení platů ze vsí, jež byly prokazatelně městem založeny na vyklučené půdě, tj. Grygova a Nových Sadů. Naopak u prvních vesnic, darovaných městu panovníkem krátce po jeho založení (Hněvotín, Nemilany, Blatec a část Křelova) ve 13. století, byla stanovená výše úroků odváděných z lánu polí nejméně dvojnásobná.
Menší část vsi se stala, neznámo kdy a za jakých okolností, majetkem olomoucké kapituly. Dovídáme se o tom až z dochovaného opisu smlouvy, uzavřené v dubnu 1539 s městem Olomoucí ve věci půhonů (žalob) o čtyři kapitulní zahradníky (chalupníky), kteří byli usedlí v jinak městské vsi Holici. Kapitula přenechala své zahradníky městu, které se jí zavázalo odvádět za ně každoročně na sv. Jiří 16 grošů úroku.
Jisté je, že na počátku 14. století již stála v místech dnešní návsi Svobody vesnice, pravděpodobně ve tvaru újezdu, tvořená dvěma protilehlými řadami selských gruntů, jež se k sobě na obou stranách přibližovaly. Původně byla zřejmě na severním i jižním konci uzavřena branami, zvyšujícími její obranyschopnost v neklidných dobách (dodnes se dochoval místní název Na Zábraní).
Holice patřila od počátku k největším a tudíž i nejvýnosnějším vesnicím na panství města Olomouce. Zdejší rolníci obdělávali 24 lánů úrodné půdy, z nichž odváděli městské vrchnosti dvakrát ročně, tj. na sv. Jiří a na sv. Václava (resp. sv. Michala) tzv. úroční plat (úrok). Daňový základ pro výpočet úroku, tzv. census, činil stejně jako u Grygova či Nových Sadů 6 hřiven z jednoho lánu (u nejstarších městských vsí to bylo 12-14 hřiven). Z jedné hřivny se původně odváděl úrok ve výši 16 grošů českých, jenž byl do století snížen na 12 grošů. Stanovený census zůstával po staletí neměnný, ačkoliv hodnota peněz výrazně klesala. Pravidelné odvádění pevně stanovených peněžních úroků „pánuom na rathauz“ bylo dlouhou dobu hlavní a téměř jedinou povinností holických poddaných vůči městu Olomouci. Město totiž zpočátku nehospodařilo ve vlastní režii a nevyžadovalo žádné roboty, a tak bylo postavení jeho poddaných výhodnější než na statcích šlechtických, zejména tam, kde měla šlechta dvory, na nichž museli poddaní bezplatně pracovat.
Holické rybníkářství
Situace se začala měnit teprve po polovině 15. století. Příjmy z neměnných poddanských úroků, jejichž reálná hodnota neustále klesala, již městu nestačily, a tak se poohlíželo po nových možnostech naplnění městské pokladnice, značně pohublé po vyčerpávajícím období husitských válek. Stejně jako někteří příslušníci šlechty (Pernštejnové na Tovačovsku, Tunklové z Brníčka na Zábřežsku) a olomoučtí biskupové se i město Olomouc vrhlo do tehdy neobyčejně výnosného rybničního podnikání. V roce 1462 založilo Veliký rybník (později označovaný jako Starý rybník), jehož vody zaplavily rozsáhlé území mezi Holicí a Grygovem. Toto založení si Olomoučané dokonce nechali potvrdit zvláštní listinou, vydanou králem Jiřím z Poděbrad dne 10. srpna 1462.
Rybník byl napájen strouhou, vedenou z potoka Týnečky přes pozemky poddaných olomoucké kapituly v sousedním Vsisku. Mezi kapitulou a městem vznikl v této souvislosti spor, urovnaný ještě v témže roce dohodou „o pastvišče, lúky, nivky, vodu i o jiné všeliké škody, kteréž by se nám aneb lidem našim (kapitulním) tím rybníkem stali aneb potom díti mohli“. Město muselo kapitulním poddaným ze Vsiska a Velkého Týnce dát kus pastviny náhradou za původní pastviště zaplavené rybníkem. Odškodnilo rovněž týneckého faráře za zatopenou farskou louku a některé poddané z Velkého Týnce a Vsiska za jejich zaplavené pozemky. Kapitula oproti tomu souhlasila s vybudováním a užíváním zmíněné napájecí strouhy.
Veliký rybník zůstal ovšem i v dalších letech zdrojem nesvárů mezi olomouckými kanovníky a městem. Tak v roce 1527 byla uzavřena nová dohoda mezi oběma stranami, kterou se město zavázalo nahradit škody vzniklé kapitulním poddaným ve Vsisku na jejich loukách, zaplavovaných vodou z rybníka, a vybudovat na své náklady odvodňovací příkop. V roce 1561 pohnala kapitula město před zemské právo kvůli „podmokání Starýho rybníka“, jehož vody opět zaplavovaly louky týneckých a vsiských poddaných. Olomoučané jim vyplatili odškodné ve výši 50 kop grošů a zavázali se udržovat strouhu, přivádějící vodu do Starého rybníka, v náležité hloubce a šířce.
Uvedené problémy nezabránily městu v budování nových rybníků, které v průběhu 16. století vyrůstaly v okolí Holice jako houby po dešti. Již v roce 1530 byl napuštěn Nový rybník, zvaný později Záhumeník, a v příštích desetiletích k němu přibylo ještě šest menších rybníků (Koňár, Žákovec, Nesyt, Žabinec, Zákopa a Nadýmáček ), takže celkový počet rybníků v okolí Holice vzrostl na osm.
Nové rybníky již byly napájeny umělou strouhou, vyvedenou u Bystrovan z řeky Bystřice. Také její výstavba vyvolala konflikt s olomouckou kapitulou, která obvinila město Olomouc v roce 1538 před zemským soudem, „že jsú pode vsí Bystrovany v řece Bystřici vzali vodu, kterúž vedú na rybníky své a na mlýn u vsi Holice vnově udělaný, na škodu Janovi, mlynáři, člověku našemu u Hodolan řečenému V volši…“. Současně muselo město čelit obdobné žalobě, kterou proti němu vznesl klášter Hradisko: „A tu jim vinu dáváme, že jsou pode vsí Bystrovany v řece Bystřici dali vložiti práh vejše, nežli jest od starodávna býval, kterýmžto prahem vnově vloženým na rybníky své a na mlýn u vsi Holice vnově udělaný vodu ženou, kdež povýšení toho prahu Janovi, mlynáři protiv kostelu sv. Vondřeje, člověku našemu, jest na škodu, a oni, purkmistr a rada, nám toho napraviti nechtí.“
Obě duchovní instituce požadovaly nápravu vzniklého stavu a odškodnění ve výši 500 hřiven grošů českých. Spor s kapitulou byl vyřešen až v roce 1548 prostřednictvím Matyáše z Hartunkova, místodržícího nejvyššího písaře markrabství moravského, a Jeronýma Bařického z Bařic a na Dobročkovicích. Kapitula postoupila svého mlynáře Jana v poddanství města výměnou za sedm olomouckých poddaných ve vsi Trusovicích. Za škody, které mlynář utrpěl, složilo město 75 zlatých moravských.
Zbudování sporné strouhy se ovšem Olomouckým více než vyplatilo. Kromě napájení výše uvedených rybníků umožnila i stavbu zmíněného nového panského mlýna za severním koncem holické návsi a měděného hamru poblíž Bystrovan, který byl roku 1808 uzpůsoben na mletí obilí (tzv. Hamerský mlýn, Kupferhammermühle). Oba mlýny město pronajímalo za pravidelný roční plat jinak svobodným mlynářům. V urbáři městských statků z roku 1606 je zapsán panský mlýn v Holici se třemi moučnými složeními, stoupami a s kašním složením, z něhož bylo do městské pokladny každoročně odváděno 100 zlatých moravských. Stejný plat byl odváděn i z měděného hamru.
Výnos z rybníků znamenal pro město podstatnou položku jeho příjmů. Citovaný urbář z roku 1606 uvádí, že do Velikého (Starého) rybníka, který byl největší na celém městském panství, se mohlo vysadit až 1000 kop kaprů, do Záhumeníku 200 kop a do Zákopy 100 kop kaprů. Ostatní rybníky byly tzv. plodové. Do Koňáru se dávalo „na odrost“ až 550 kop a do Žákovce až 150 kop mladých ryb, do malého Nadýmáčku pod rybníkem Zákopou se mohlo dát „na potěr“ 21 kop kaprů. Celkem vlastnilo město Olomouc před třicetiletou válkou 28 rybníků, z nichž holické představovaly jejich významnou část. Olomoucký historik V. Nešpor odhadoval, že peněžní příjem z rybníků tvořil před Bílou horou až dvě třetiny veškerých příjmů z městských statků vůbec, přičemž vydání s nimi spojená byla nepatrná (např. v roce 1550 bylo vyloveno a zpeněženo 572 kop kaprů v ceně cca 1944 zlatých, výdaje na rybníky činily cca 138 zlatých!).
Poddanské poměry před Bílou horou
Rubem popisované prosperity bylo ovšem podstatné zvýšení robotních povinností poddaných, kteří se významně podíleli na výstavbě a udržování rybníků. Tzv. rybničné roboty obnášely zejména dovoz, kopání a nakládání hlíny, kamení a dřeva (vlastní stavění a povyšování hrází, kladení tarasů a trub, zřizování lovisk a vantroků, ale i sázení vrbí či každoroční sečení rákosí bylo obvykle svěřováno námezdním dělníkům pod vedením odborných sil – rybníkářů a fišmistrů, tj. porybných). K povinnostem poddaných patřilo i tzv. greftování (hloubení struh), čištění rybníků od krčů (pařezů) apod. V rámci robot museli poddaní také vozit násady do rybníků a odvážet vylovené ryby do města.
Robotní zatížení se ještě více zvýšilo od konce 16. století v souvislosti se zakládáním městských dvorů. První byl vybudován nejpozději roku 1570 v Grygově, mezi léty 1592-1602 byl zřízen dvůr na Bělidlech (Plejchu), při kterém robotovali vedle tamních zahradníků i sedláci z Bystrovan a Holice. Stejně jako rybniční, ani dvorské roboty nebyly před Bílou horou konány pravidelně, ale dle potřeby. Na panských polích se robotovalo hlavně o žních a senoseči.
Poddanské platy se stávají od 16. století již jen podružným příjmem městské pokladny. Holičtí usedlíci odváděli dle urbáře z roku 1606 městu ročně celkem 40 zlatých moravských a 28 grošů úroků, placených ve dvou termínech (na sv. Jiří a na sv. Václava).
Místní poddaní obhospodařovali celkem 24 lánů a půl čtvrti (čtvrtlánu) zemědělské půdy a obec patřila spolu s Hněvotínem a Cholinou k největším vesnicím panství. V Holici bylo 56 zemědělských usedlostí různé velikosti. Největší sedlák Martin Soukup platil vrchnosti z jednoho lánu svých polí po 24 groších o sv. Jiří a o sv. Václavu. Pět sedláků hospodařilo na třech čtvrtích lánu a každý z nich odváděl městu v uvedených dvou termínech po 18 groších úroku. Tři selské usedlosti měly po 2,5 čtvrtlánu polí, z nichž platily po 15 groších úroku. Nejpočetnější skupinu holických usedlíků představovalo 23 pololáníků, každý z nich odváděl do městských důchodů dvakrát do roka po 12 groších. O něco menší výměru obhospodařovalo 10 sedláků s 1,5 čtvrtlánem půdy, z níž platili po 9-10 groších. K menším sedlákům lze přiřadit šest místních čtvrtláníků, jejichž svatojiřský a svatováclavský úrok činil 6, výjimečně jen 5 grošů. Kromě sedláků, kteří tvořili většinu obyvatel Holice, žilo ve vsi v roce 1606 i osm chalupníků, zvaných též zahradníci (Gärtler), se zanedbatelnou výměrou zemědělské půdy (spíše jen nevelkou zahradou). Tito platili vrchnosti ve jmenovaných termínech většinou po 3, někteří po 4 groších úroku. Výjimkou byl nejchudší holický chalupník Blažej Ohnout, odvádějící městu dvakrát do roka jen 1 groš. Na gruntech zámožnějších sedláků lze předpokládat i výskyt podruhů (osob bez vlastní půdy, bydlících v nájmu) a početnější čeledi, v citovaném urbáři však o nich není zmínky (neměli vůči vrchnosti žádné přímé povinnosti). Obec jako celek skoupila tři čtvrti (čtvrtlány) rolí, jež přeměnila z větší části ve společnou pastvinu. Městské vrchnosti z ní platila o sv. Jiří a sv. Václavu po 14 groších. Menší část byla oseta (a pravděpodobně pronajímána), vrchnost z ní dostávala dvakrát ročně po 1 groši.
Třicetiletá válka a její následky
Životní podmínky olomouckých poddaných se výrazně zhoršily v období třicetileté války. Průtahy a kvartýrování „domácích“ i cizích vojsk, které museli místní rolníci živit, spojené s vymáháním výpalného a různých mimořádných dávek a často i s pustošením polností a hospodářských i obytných stavení, s odváděním dobytka a rozkrádáním zásob potravin a osiva, přivedly vesnice na městském panství do téměř katastrofální situace. Řada gruntů byla zcela opuštěna a rychle pustla.
Městská vrchnost si ovšem i za těchto okolností snažila hojit vlastní nemalé ztráty na úkor svých poddaných. Nejenže trvala na pravidelném odvádění všech předepsaných platů, ale při úbytku venkovského obyvatelstva nutila zbylé poddané, aby obdělávali i pusté grunty a konali robotu místo zběhlých sedláků, neboť podle dobové zvyklosti ručila za robotu vždy celá obec. Když pak Olomoučtí, bez ohledu na zbídačelý stav vlastních poddaných, založili roku 1636 nový a do té doby největší dvůr v Horce a nutili k němu robotovat poddané ze širokého okolí, povstaly proti vrchnosti všechny vesnice na celém panství. Do čela vzbouřenců se postavil holický sedlák Jiří Žižka. O průběhu této „rebelie“ mnoho nevíme. Jisté je, že vzpoura byla poměrně brzy vojensky potlačena a nad povstalci byl dne 11. srpna 1636 vynesen olomouckou městskou radou následující rozsudek:
„Tak jakož se Jiřík Žižka z Holice mezi jinšími všemi poddanejmi najpřednější vůdce toho všeho pozdvižení vynašel a všechny poddané ze všeho panství protiv jejich dědičné vrchnosti bez všelijaké příčiny jim dané nenáležitě zjitřil, zbouřil a k tomu přivedl, že sou netoliko potajebny schůzky jmívali, ano také sobě pomocníky protiv dobrému řádu země zoumyslně jednali, se puntovali, žalobu vésti chtěli a tudy veliké rebelije sou se dopustili. Pročež pro takové protiv Pánu Bohu a vrchnosti své dědičné provinění bez přístného trestání zanecháni bejti nemohouce, jich slov(utnost) a vz(ácná) op(atrnost) spolu se všemi pány třemi radami to v bedlivé své uvážení vezmouce (a ačkoliv přístnějšího a horšího trestání sou zasloužili, ale však na velikou chudobu a nouzi jejich se ohlídajíc) za právo sou uznali a vypovídají, že za tu zpronevěřilost a pozdvihnutí protiv své vrchnosti všechno panství, jakž jim od svrchupsaných pánův ouředníkův našich vyměřeno a poručeno bude, k vejstraze jinším (za pokutu a jejich zlé provinění, aby se na budoucí časy toho více nedopouštěli protiv své vrchnosti, zoumyslně se nepozdvihovali a nerebellírovali ) při všech rybnících hráze společně, jakž a kde toho potřeba ukáže a oznámeno bude, vyvejšili a náležitě udělali a to bez všelijaké odpornosti a vejmluv vykonati povinni budou. Dotčenej pak Žižka dosud (v okovech) zakut a v nich půl léta pořád zběhlýho pozůstávati (má) a což jemu poručeno, to vše dělati povinen bude a to z práva.“ (Dlužno dodat, že Jiřímu Žižkovi se později podařilo z panství zběhnout).
Největší pohroma však měla teprve přijít. V květnu 1642 obsadili město Olomouc Švédové a setrvali v jeho hradbách až do roku 1650. Za osm let okupace citelně zpustošili městské statky, velká část obyvatelstva se rozutekla a po odchodu Švédů se jen pomalu vracela do svých domovů. Když se v roce 1697 zakládaly nové pozemkové knihy pro obec Holice, nezůstala již v povědomí místních usedlíků jména všech zběhlých sedláků a chalupníků, ale jako zběhlí se uvádějí Jiří Žižka, Macek Štuc, Bartoň Neděla, Vávra Hradil či Pavel a Josef Luzarovi.
Původní osídlení Holice spolu s rozvržením poddanských povinností před zmíněnými válečnými událostmi dokládá dochovaný urbář městských statků z roku 1655. Jeho údaje se příliš neliší od citovaného urbáře z roku 1606. Ve vsi zůstávalo 56 poddanských usedlostí a v podstatě se nezměnilo ani rozložení pozemkové držby mezi jednotlivé usedlíky. Oproti roku 1606 ubyl jen jeden statek o výměře 1,5 čtvrti (čtvrtlánu) rolí, který přešel do vlastnictví obce (v urbáři je vykazován jako obecní půllánový grunt). Obec vedle toho nadále vlastnila tři čtvrtě lánu obecní pastviny. Nejbohatší lánový statek vlastnil Bartl Sakop (Soukup), nejmenší chaloupku pak obýval Janek Polach. Z tříčtvrtělánového gruntu Johanna Metzly (dříve patřil Václavu Čapkovi) byl jeden čtvrtlán odevzdán k místnímu filiálnímu kostelu sv. Urbana, který jej pronajímal (jeho nájemce odváděl městu dvakrát do roka úrok ve výši 6 grošů). Kus pole na území Holice patřil ke dvoru na Dědince (Salzergut, olomoucké předměstí, které stávalo jihozápadně od městských hradeb za Blažejskou bránou).
Stejná zůstala i výše městu odváděného svatojiřského a svatomichalského (svatováclavského ) úroku a jeho rozvržení mezi jednotlivé usedlosti. Oproti roku 1606 však přibyl nový úrok placený ke dni sv. Martina. Znalec dějin města Olomouce a jeho panství V. Nešpor soudil, že tento úrok vznikl z platů za pronájem panských luk (tzv. loučné) a za postoupení tzv. odúmrti poddaným, tj. práva na svobodné odkazování jejich majetku (tedy ne pouze přímým příbuzným). Svatomartinský úrok činil 24 grošů z lánu a 3-4 groše ze zahrady (nejchudší holický zahradník platil jen 1 groš). Jeho součástí byly i naturální dávky – každý usedlý odevzdával vrchnosti 1 slepici, resp. kuře. Holičtí tak odváděli městu každoročně dalších 20 zl. a 4 groše spolu s 56 kusy drůbeže.
V uvedeném urbáři je zapsán také panský mlýn, z něhož mlynář platil do městské pokladny dle okolností 100-120 zlatých moravských ročně. Připomínán je i kostel sv. Urbana bez fary, v němž slouží bohoslužby farář od sv. Mořice v Olomouci, kterému je také „od starodávné doby“ odevzdáván desátek.
Urbář obsahuje rovněž detailní soupis „kaprových a plodových“ rybníků v okolí vesnice. Největší byl Velký (Starý) rybník, do nějž šlo vysadit 600 kop kaprů. Druhým kaprovým rybníkem byl Záhumeník se 160 kopami kaprů. Následovaly čtyři chovné (plodové) rybníky: Zákopa (600 kop dvouletého plůdku), Koňár (500 kop dvouletého plůdku), Žákovec (200 kop ročního plůdku) a Nadýmáček (21 kop plůdku). Poslední dva rybníčky se již nacházely ve špatném stavu a téměř nebyly využívány. Nesyt, označovaný jako „nejistý, protože nedrží vodu“, byl zatravněn, seno se odváželo do dvora na Bělidlech. Užíván byl i na pastvu dobytka. Nejmenší Žabinec byl charakterizován jako „malý a bahnitý, v něm se nic moc neudrží“. K těmto rybníkům byly všechny vsi panství povinny robotovat, „jak je zapotřebí“. Poddaní byli rovněž povinni hloubit a čistit strouhy u všech rybníků. Rozsáhlé území mezi rybníky a řekou Moravou sloužilo jako velká pastvina, užívaná společně rolníky z Holice, ale i sousedních kapitulních Hodolan a vesnic na druhém břehu Moravy (Nových Sadů ve vlastnictví města Olomouce a Kožušan, jež patřily olomouckého klášteru dominikánek u sv. Kateřiny).
Skutečné poměry v Holici po třicetileté válce výstižně vykresluje tzv. lánový rejstřík městského panství z roku 1656. Trvale osazeno zůstalo jen 23 selských gruntů a 3 chalupy (5 selských gruntů a 1 chalupa byly osazeny jen tzv. „na lhůtu“ 1-3 let), zcela opuštěno bylo 21 selských gruntů (včetně největšího statku Bartoně Soukupa) a 4 zahradnické usedlosti. Za války tedy zpustla téměř polovina vesnice! Holice byla válečnými událostmi zdaleka nejpostiženější vsí na celém městském panství. Výnos poddanských platů klesl na polovinu, rybníky byly za švédské okupace vypuštěny a neudržovány.
Hospodářská obnova a znevolnění poddaných
Vesnice se z této katastrofy vzpamatovávala jen pozvolna a již nikdy nedosáhla předválečného počtu osazených selských gruntů. Ještě při tzv. druhé lánové vizitaci v roce 1676 zůstávalo v Holici osm zcela pustých selských usedlostí. Opuštěná pole (původně 622, v roce 1676 již „jen“ asi 300 staromoravských měřic) obdělávali alespoň z části zbylí sedláci, mezi něž bylo později rozděleno 83 měřic. Zbytek obdělávala ve své režii vrchnost, která je na začátku 18. století připojila k nově zřízenému panskému dvoru. Rybniční hospodaření i vypálené a zpustošené dvory se podařilo z větší části obnovit v průběhu dvaceti let po ukončení války. Obnoveny tak byly plně i roboty holických poddaných a ostatní povinnosti vůči městské vrchnosti, jejíž nároky ovšem, vzhledem k výraznému poklesu venkovské populace, citelně vzrostly.
Poddaní se museli nadále podílet na údržbě rybníků, kromě toho vozili dříví ze vzdálené Huzové ke stavebním účelům do města, jeho pivovaru, mlýnů a dvorů a účastnili se jako honci honů pořádaných vrchností. Tíživé byly i roboty „k stavení obecnímu“ – poddaní se ve válkou zničeném městě významně podíleli na opravách a novostavbách všech městských budov, opravách mostů a cest, úpravách vodních toků, ale i dláždění města, dovozu stavebního materiálu či úklidu odpadků, což před Bílou horou v takové míře nebylo běžné. Zcela novým zatížením byla výstavba hradeb olomoucké pevnosti, používaná většinou jako trest pro vzpurné nebo jinak provinilé poddané. Obnoveny byly roboty u dvorů. Holičtí sedláci se podíleli na obdělávání, ale hlavně sklizni polí a luk městského dvora na Bělidlech. Robota ovšem až do osmdesátých let 17. století nebyla vykonávána pravidelně, ale dle potřeby vrchnosti, a nepřekračovala dva dny v týdnu.
Teprve robotní patent vydaný v roce 1680 zvýšil všeobecně robotu na tři dny v týdnu. I když měl původně platit jen pro Čechy, řídily se jím i moravské vrchnosti a na svém panství jej uplatňovalo také město Olomouc, jak dokládají tzv. robotní protokoly uchované v městském archivu od roku 1686. Třídenní robota (většinou od pondělí do středy) se týkala sedláků i zahradníků po celý rok, podruzi (hofeři) robotovali pravidelně jeden den v týdnu. Sedláci byli povinni tzv. potažní robotou s užitím páru koní při orbě, svážení úrody atp., zahradníci a hofeři vykonávali tzv. pěší či ruční robotu (sklízení úrody, ale i jiné práce, jako např. stavbu plotů kolem panských polí, sběr žaludů a lískových oříšků, úpravy a čištění dvorů či úklid sněhu, tedy činnosti, jež dříve vykonávala jen dvorská čeleď).
Roboty se ovšem časem ukazovaly jako málo efektivní, především díky rozptýlenosti pozemkového majetku města. Proto začala městská vrchnost od roku 1697 uzavírat s poddanskými vesnicemi tzv. smlouvy na porážení robot, jež měly být, s výjimkou konkrétně stanovených pracovních povinností, převedeny na pravidelné platy. Holičtí uzavřeli takovou smlouvu poprvé na tříleté období 1697-1700. Zavázali se vykonávat potřebné práce při rybnících, vyvážení hnoje z dvora na Bělidlech a sečení panské louky. Každý sedlák byl povinen dovézt ročně jeden val (objemný kmen na zhotovení mlýnské hřídele) z grygovského lesa (Království) k holickému mlýnu, nemusel však vozit žádné těžké dříví ze vzdáleného huzovského polesí, jen břízky a trávu na procesí o Božím těle ve městě. Kromě toho se musel tři dny v roce účastnit panských honů. Holickým sedlákům zůstala i část orných robot – museli každoročně zorat a zavláčet pustá pole v Holici (asi 300 měřic) a 132 měřic polí městského dvora na Dědince. Sklízení a svoz úrody z uvedených polí bylo povinností Nemilanských. Všechny ostatní roboty odpadly za roční robotní plat 9 zlatých rýnských u sedláka a 4 zlatých rýnských 20 krejcarů u zahradníka. V dalších desetiletích se ovšem ukázalo, že smlouvy na porážení robot v této podobě nevyhovují ani poddaným, ani vrchnosti. Od roku 1717 se Holičtí vracejí ke starým robotám a přestávají odvádět robotní plat.
Po třicetileté válce se výrazně zvýšily i peněžní platy (úroky) poddaných. Kromě starobylého svatojiřského a svatováclavského (svatomichalského) úroku, jakož i mladšího svatomartinského platu začala vrchnost vybírat i tzv. vánoční plat z příze a hlásek (hlídek), bartolomějský plat z nálevu kořalky a havelskou činži za dovoz vína. Výnos z poddanských platů se tak zmnohonásobil. Poddaní ztratili poslední zbytky osobní svobody a stali se na své vrchnosti zcela závislými nevolníky. Bez jejího svolení nesměli prodat ani opustit svůj grunt a panství, oženit se či vdát, dát své děti do učení či na studie. Ve všech rozhodujících záležitostech podléhali tzv. vrchnímu úřadu (Oberamt) města Olomouce a plně se museli podrobit i městské jurisdikci. Rychtář, purkmistr a přísežní byli jmenováni vrchností a vykonávali správu obce v jejím zastoupení a podle jejích pokynů.
Vrchnost razantně zasahovala rovněž do pozemkové držby poddaných. V letech 1697-1703 bylo na městském panství provedeno tzv. nové rozměření rolí. Do té doby byla půda rozdělena zejména mezi sedláky velmi nerovnoměrně (jak dokládají citované urbáře), což mělo za následek potíže s vymáháním roboty i rozvržením státní pozemkové daně (kontribuce). Roboty se musely předepisovat ne na jednotlivé grunty, ale na vesnici jako celek. Konkrétní rozdělení povinností měli na starosti obecní úředníci a nemuselo být vždy zcela spravedlivé. Grunty byly rovněž přemrštěně oceněny pro případ dědictví či prodeje (zákupu), takže nemohly být vlastně nikdy zcela vyplaceny a dědičné podíly na jednotlivých usedlostech se přenášely v gruntovních (pozemkových) knihách z pokolení na pokolení. K tomu přistupovalo ještě stále značné množství pusté půdy opuštěných gruntů, které se ani půl století po válce nepodařilo osídlit. To vše vedlo vrchnost (a nejen olomouckou) na přelomu 17. a 18. století k vyrovnání pozemkové držby poddaných (tzv. rovnosti rolí) a následnému novému rozdělení a vyrovnání poddanských platů. Nově vzniklé selské grunty byly většinou úplně stejné a dosahovaly půllánové výměry. Menší sedláci (čtvrtláníci) vymizeli úplně, pomohli si ale zahradníci (chalupníci), kteří vůbec poprvé dostali více půdy (do té doby vlastnili většinou skutečně jen zahrady u svých chalup).
Nové rozdělení rolí a poddanských úroků v Holici výstižně ukazuje nový urbář městských statků založený roku 1726. Ve vsi žilo 37 půlláníků a 16 zahradníků, tj. celkem 53 usedlých. Každý sedlák vlastnil 60 měřic polí a kus louky, každý zahradník obdělával 8 měřic polí. Každý z holických půlláníků odváděl vrchnosti na sv. Jiří, na sv. Michala a o vánocích po 30 krejcarech, na sv. Bartoloměje 19 krejcarů a 3 denáry, na sv. Havla 23 krejcarů a na sv. Martina 29 krejcarů a 2 denáry. Zahradníci platili po 9 krejcarech na sv. Jiří, na sv. Michala a na sv. Martina, po 7 krejcarech na sv. Bartoloměje a na sv. Havla a 14 krejcarů vánočního platu. Kromě toho každý usedlý odevzdával městu o sv. Martinu 1 slepici (kuře). Celková suma všech poddanských platů z Holice činila asi 131 zlatých a 27 krejcarů.
K příjmu města patřil nadále i výnos osmi holických rybníků. Jeho výše však postupně vzhledem k vývoji cen klesala, proto byly již v této době některé rybníky alespoň přechodně vysušovány a osévány obilím či travou (v roce 1726 byl takto využíván kvůli naléhavým opravám Starý rybník, zatravněn byl rybník Žákovec). Do městské pokladny plynulo rovněž nájemné z panského mlýna, výtěžek nově zavedeného mýta na přerovské silnici a také smluvní plat z nově vystavěné a pronajímané panské hospody, v níž se čepovalo výhradně pivo z městského pivovaru ve Skrbeni a nalévala pálenka z tamní vrchnostenské palírny.
Ve srovnání s urbářem z roku 1655 ubylo v Holici 5,5 lánu selské půdy, což představovalo vůbec nejvyšší úbytek na celém panství. Jednalo se o pustá pole, z nichž bylo pouze 83 měřic rozděleno mezi sedláky. Zbytek jim byl původně pronajímán, ale někdy ve 20. letech 18. století byla tato půda připojena k nově zřízenému vrchnostenskému dvoru.
Holický dvůr byl vůbec největší na městském panství, patřilo k němu přibližně 500 staromoravských měřic nejlepší orné půdy. Na jeho pozemcích byli povinni robotovat holičtí sedláci i zahradníci. Výše robotních povinností byla stanovena dle nových císařských patentů z let 1713 a 1717, které v podstatě jen v detailech upřesňovaly první robotní patent z roku 1680. Sedláci museli robotovat s párem koní celoročně tři dny v týdnu, obdobnou pěší či ruční robotu vykonávali zahradníci. Podruzi a domácí čeleď pracovali bezplatně „na panském“ jeden den týdně. O žních, senoseči, při výlovu rybníků a v jiných naléhavých případech však mohla vrchnost vyžadovat i celotýdenní robotu (tato možnost byla roku 1717 rozšířena i o jarní a podzimní orbu a setbu)! Robotovat se nesmělo jen o nedělích a církevních svátcích, mimo tzv. nutné přípřeže (např. svoz robotníků do Huzové, aby mohli v tamních lesích pracovat již v pondělí od rána). Pracovalo se „od slunka do slunka“ s dvouhodinovou polední přestávkou. Při nutných pracích měli poddaní dostávat od vrchnosti nějaké „osvěžení“, obyčejně chléb a vodu, na olomouckém panství se po skončení žní dávala i nějaká bečka piva.
Takto stanovené roboty znamenaly, že poddaní měli jen tři dny v týdnu (v době nejnaléhavějších zemědělských prací ovšem daleko méně) na opatření vlastního hospodářství, z jehož výnosů platili výše uvedené poddanské úroky, císařskou kontribuci a církevní desátky, ale které muselo především uživit jejich často velmi početné rodiny a čeleď.
Není divu, že se nenáviděné robotě stavěli často na odpor, nebo ji alespoň při každé vhodné příležitosti sabotovali. Již roku 1726 sedláci na celém městském panství odpírali dlouhé letní roboty, od sv. Jana do sv. Václava nechtěli robotovat více než tři dny v týdnu. Odpor poddaných zlomila městská vrchnost jako vždy násilím. V září 1726 bylo na práce na šancích olomoucké pevnosti posláno po dvou vůdčích sedlácích z revoltujících dědin – z Blatce, Nemilan, Skrbeně, Dubčan, Bystrovan a také z Holice. Koncem téhož roku složili poddaní městské radě slib, že se nebudou vzpírat celotýdenní robotě od sv. Jana do sv. Michala. V červenci 1727 pak vrchnost „milostivě“ zmírnila letní tzv. jánskou robotu na čtyři dny v týdnu.
Postavení holických poddaných se v podstatě nezměnilo až do poslední čtvrtiny století. Dle tzv. tereziánského katastru z roku 1757 přibylo ve vsi jen osm domkařů, kteří si své chaloupky bez vlastních pozemků postavili na obecní půdě a robotovali na panském 1 den v týdnu. Obec rovněž zřídila malý domek pro invalidu (Invalidenhäusl).
Již tak obtížné životní podmínky vesničanů ještě více komplikovaly narůstající pracovní povinnosti vůči státu a zejména vůči císařské armádě. I holičtí poddaní se museli rostoucí měrou podílet na výstavbě olomoucké tereziánské pevnosti, která přešla po první prohrané válce s Pruskem (1742) do nové fáze. Teprve roku 1746 zrušil zemský tribunál povinnost poddaných robotovat na fortifikacích, opevňovací práce však zůstaly oblíbeným trestem. Náročné byly i „státní“ roboty při stavbě nových císařských silnic. Např. v letech 1728-1741 se stavěla nová tzv. slezská silnice přes Šternberk do Olomouce, při níž musel každý sedlák z městského panství robotovat měsíčně dva dny se čtyřmi koňmi za pevně stanovený plat 12 krejcarů denně.
Zvláště tíživé byly dodávky pro vojsko a zejména tzv. vojenské přípřeže, které v letech první prusko-rakouské války o Slezsko (1741-1742) převyšovaly běžné robotní zatížení. Holičtí sedláci si v červenci 1742 hořce stěžovali olomouckému hospodářskému direktoriu na proviantní fůry do Slezska, které je připravily o 13 koní, a hlavně na Prusy, kteří Olomouc i okolní vesnice řadu měsíců okupovali a připravili Holické o 55 koní a 21 povozů. Kromě toho odvezli zásoby a zpustošili pole i statky, takže řada sousedů upadla do nejhlubší nouze a nebyla již schopna plnit předepsané dávky a roboty. Obec marně žádala alespoň o snížení letní roboty na tři dny v týdnu. Město nemilosrdně trvalo na vykonávání všech nařízených robot v nezměněné výši, naopak nabádalo poddané k pilnějšímu plnění pracovních povinností s poukazem na „trestuhodné robotní resty“ v počtu 4600 pracovních dní!
Prusko-rakouské války a výstavba olomoucké tereziánské pevnosti v polovině století zasáhly obec i jiným způsobem. Ačkoliv ležela mimo pevnostní pásmo,pocítila i Holice důsledky bezohledné likvidace starých olomouckých předměstí, jež s budováním pevnosti úzce souvisela. V červenci 1755 muselo postoupit dvacet holických rolníků celkem 55 měřic polí v ceně 3300 zlatých rýnských obyvatelům zbořených předměstí Dědinky (Salzergut) a Klopoře, kteří si na tomto území, rozšířeném ještě o 10 měřic vrchnostenské půdy, vystavěli novou osadu. Vesnička dostala o něco později příznačný název Nový Svět. Osadu, která se stala na další staletí blízkým sousedem Holice a udržovala si vůči ní úzké mnohostranné vazby, tvořilo původně 32 převážně německých usedlíků, obdělávajících jen nevelkou výměru zemědělské půdy (každý usedlý dostal jen 2 měřice pozemků, 1 měřice byla určena pro domek obecního pastýře).
Rovněž dvouměsíční obléhání nově vybudované olomoucké pevnosti pruskou armádou v roce 1758 pocítili Holičtí na vlastní kůži. Jak uvádí Jan Drápal ve svých „Pamětech farnosti holické“, obsadili „Prajzi“ již 14. června toho roku Velkou Bystřici a Holici. O tři dny později byli vytlačeni rakouskými oddíly pod velením generála St. Ignona, jež dorazily od Přerova, ale již druhého dne byly obě obce znovu obsazeny Prusy. Jejich oddíly zde byly dokonce posíleny o tři tisíce mužů. V Holici byla umístěna pruská dělostřelecká baterie, která ohrožovala hlavně olomoucké Předhradí. Ve stodole při půllánické usedlosti čp. 36 byl údajně ještě v 19. století čitelný nápis, připomínající, že v ní nocoval pruský král Bedřich II. Ves si oddechla teprve po definitivním odchodu nepřátel 2. července 1758.
Od tereziánských a josefínských reforem ke zrušení poddanství
Předzvěstí blížících se změn v životě holických poddaných byl robotní patent císařovny Marie Terezie vydaný v roce 1775. Upřesnil pracovní povinnosti jednotlivých kategorií rolníků vůči vrchnosti a pro mnohé z nich znamenal významné ulehčení. Holičtí sedláci již nemuseli v létě robotovat čtyři dny v týdnu s párem koní, místo toho jim v období od sv. Jana do sv. Václava přibyly dva dny pěší roboty, na kterou posílali své čeledíny nebo děvečky. Státu odváděl každý z nich 31 zlatých rýnských kontribuce ročně. Zahradníkům byla snížena týdenní robota ze tří na dva dny, kontribuce platili po 5 zlatých ročně. Největší úlevy se dočkali holičtí domkaři, jejichž počet se rozrostl na sedmnáct. Spolu s podruhy byli do té doby povinni robotovat jeden den v týdnu, tj. 52 dnů ročně. Podle nového patentu šest holických domkařů muselo pracovat pro vrchnost jen 26 dnů do roka a 11 z nich dokonce jen 13 dnů ročně.
Hospodářské reformy na panství města Olomouce byly započaty již v roce 1769, kdy došlo k rozdělení do té doby společných pastvin mezi jednotlivé obce a společných obecních luk mezi jednotlivé obyvatele. Holičtí sedláci tehdy získali 106 měřic luk u Grygova.
Krokem, který měl dalekosáhlý dopad na život poddaných, však bylo zrušení městských dvorů a parcelace jejich pozemků mezi rolníky v roce 1778. Osvícenští reformátoři u vídeňského dvora přesvědčili panovnici a zejména jejího syna, císaře Josefa II., o neefektivnosti dosavadního způsobu hospodaření ve vlastní režii, založeném na robotní práci poddaných. K parcelaci dvorů (tzv. raabizaci) docházelo z nejvyššího nařízení na císařských, ale i městských a církevních statcích, připojily se i některé soukromé vrchnosti. Pozemky holického dvora byly rozděleny tak, že ve vsi bylo utvořeno pět nových malých (tzv. dominikálních) usedlostí, zvaných familie, s 2,5 měřicemi půdy. 16 zdejších zahradníků obdrželo po 7 měřicích a 9 mírkách dvorských polí a společnou pastvinu o výměře 74 měřic. Holičtí zahradníci tak významně znásobili svou dosavadní pozemkovou držbu. Poděleni byli i rolníci z Kyselova, Nemilan, Bělidel, Nového Světa, Hodolan a Nových Sadů, 48,5 měřice polí získal nájemce měděného hamru (Hamerského mlýna) za Holicí. Rozsáhlý zbytek půdy však zůstal při dvoře, který koupil se 408 měřicemi polí olomoucký měšťan Michal Sassaty (později se stal majetkem rodiny Veikovy). Celkem bylo v Holici rozděleno přes tisíc měřic polí a pastvin.
V důsledku tereziánských pozemkových reforem se výrazně rozrostla selská i zahradnická hospodářství v Holici. Nejvyšší výměra selské usedlosti v Holici dosáhla 102 dolnorakouských měřic, největší holičtí chalupníci hospodařili až na 21 měřicích půdy, domkaři vlastnili maximálně dvě měřice pozemků. Městské vrchnosti zůstaly hlavně lesy, rybníky, menší část pastvin a něco pronajatých polí. V důsledku zrušení a parcelace vrchnostenských dvorů ztratily smysl dosavadní roboty, které byly prostřednictvím tzv. aboliční smlouvy převedeny na stálý peněžní plat. Do něj byla započtena rovněž hodnota starých poddanských úroků a naturálních dávek, ale i poplatek za nově přidělenou panskou půdu. Poddaní tak odváděli městu každoročně místo dosavadních platů, dávek a pracovních povinností smluvně přesně stanovenou tzv. robotní aboliční a systemální činži. Jen v případě naléhavé potřeby museli poddaní pracovat pro vrchnost za pevně stanovenou mzdu (odvoz dříví a stavebního materiálu, opravy cest a mostů apod.).
Prozatímní aboliční smlouva byla na panství města Olomouce sepsána již v říjnu 1778, sedláci s ní však nebyli spokojeni a vypravili dokonce deputaci do Vídně. Po tři léta odmítali platit stanovenou činži, svolávali schůzky a všemožně se stavěli proti abolici. Očekávali totiž důkladnější reformy, snad i zrušení poddanství vůbec a možnost odkoupení půdy do úplného vlastnictví. Nový císař Josef II. sice v roce 1781 zrušil nevolnictví, tedy osobní závislost poddaných na vrchnosti, současně však v dubnu 1782 potvrdil definitivní smlouvu o abolici roboty na olomouckém panství, podepsanou již v září předchozího roku. Rolníci, kteří na ni nechtěli přistoupit, byli potrestáni 15 ranami karabáčem. Přes zmíněný odpor byla aboliční smlouva pro městské poddané velmi výhodná zejména ve srovnání s okolními panstvími. Na rozdíl od robotního patentu z roku 1775 ulevila hlavně sedlákům, kteří se mohli mnohem důkladněji a za podstatně lepších podmínek věnovat zvelebování svých hospodářství.
Hospodářské změny přispěly i k populačnímu růstu a stavebnímu rozvoji vesnice. Ten nezadržely ani války s revoluční a napoleonskou Francií, které sužovaly také okolí Olomouce koncem 18. a zejména v prvních letech 19. století. Podle nejstarší publikované topografie Moravy F. J. Schwoye, vydané v roce 1793, žilo v Holici již 639 obyvatel ve 121 rodinách, obec tvořilo 85 domů. Do roku 1834 se počet obyvatel zvýšil na 766, ves se rozrostla na 106 domů. Nové usedlosti byly domky na obecních pozemcích, jejichž majitelé vesměs nevlastnili žádnou hospodářskou půdu a pole si buď pronajímali, nebo se živili námezdní prací, případně vykonávali nějaké řemeslo. Populační změny tak provází prohlubování majetkové a společenské diferenciace obyvatelstva. S růstem vesnice rostl i hlad po půdě. Proto kupuje holická obec v roce 1799 větší díl vrchnostenských pastvin.
Dalším zdrojem nedostatkové zemědělské půdy se staly holické rybníky, které již od 70. let 18. století nebyly řádně osazovány. V roce 1792 byl vypuštěn Velký holický rybník, který se pak rozdělený na dílce pronajímal ve veřejné dražbě. V roce 1796 rozhodl olomoucký magistrát o postupném vysušení všech městských rybníků, neboť chov ryb se již nevyplácel a pronájem jejich půdy se jevil jako ekonomicky výhodnější. Tak byly v letech 1808-1816 vysušeny i zbývající rybníky v okolí Holice. Město získalo novou ornou půdu, na níž později vznikly dva velké dvory (poplužní dvůr města Olomouce a tzv. Nový dvůr Spolku moravských cukrovarů ). O rybniční pozemky měli původně zájem především drobní usedlíci z Nového Světa, město jim však půdu odmítlo přes příkaz zemského gubernia prodat, a tak Novosvětští využívali dále svých 65 měřic především na pěstování zeleniny. Zrušení rybníků sebou neslo i závažné ekologické důsledky, spojené s úplnou proměnou rázu krajiny a místního mikroklimatu.
Většina robot pominula, poddaní se stali osobně svobodnými, citelně si polepšili a rozšířili svá hospodářství, přesto však měli obyvatelé Holice i ostatních vesnic olomouckého panství daleko k úplné spokojenosti. V důležitých správních i soudních záležitostech nadále podléhali městské vrchnosti, které odváděli každoročně nemalé finanční částky. Nepříjemnou povinností zůstávaly i placené práce pro vrchnost. Holičtí pracovali pro město za pevně stanovenou mzdu zejména při odvozu dříví z lesa Království a kamení z grygovského kamenolomu, zůstali jim i občasné „daleké fůry“ z Huzové a Mutkova. Sedláci se v 1. polovině 19. století stále častěji pouštějí do sporů s vrchností, které byly leckdy projednávány u vyšších instancí.
Tak roku 1826 podaly vsi Holice, Blatec, Nemilany, Bystrovany a Grygov prostřednictvím fiskálního úřadu stížnost na malé mzdy za dovoz dříví z grygovského lesa a požadovali odškodnění za léta 1810-1825 ve výši 4264 zlatých. Úředním měřením bylo zjištěno, že obě cesty z Království do města (přes Holici a přes Blatec) jsou delší než 1 míle. Proto olomoucký krajský úřad rozhodl, že poddaným náleží místo doposud vyplácené mzdy 45 krejcarů odměna ve výši 1 zlatého. Kvůli průtahům ze strany městské rady podal v roce 1828 fiskální úřad žalobu na olomouckou vrchnost u zemského práva. Jádrem sporu se stal výklad pojmu míle – město trvalo na tom, že autoři aboliční smlouvy měli na mysli zemskou míli, jež byla delší než míle poštovní, o níž hovořila žaloba. Nakonec přistoupila vrchnost na smír a souhlasila s vyplácením mzdy 1 zlatého pod podmínkou, že žalobce upustí od požadované náhrady. Smír byl potvrzen rozhodnutím gubernia dne 14. srpna 1828.
Stále zřetelněji se ukazovalo, že feudální způsob hospodaření a veřejné správy se již přežil a dostává se do hluboké krize.
Jak vypadala Holice v předvečer velikých společensko-hospodářských změn, dokládá podrobně popis městských statků sestavený roku 1841.
Vesnice měla 106 domů, v nichž žilo 795 obyvatel. Půda byla rozdělena mezi 34 půlláníků, 6 čtvrtláníků, 16 zahradníků (chalupníků), 42 domkařů a 8 dominikalistů (sídlících na bývalé panské půdě), žádné pozemky nevlastnilo 24 podruhů s rodinami. Katastr obce měl rozlohu 2752 jiter a 575 čtverečních sáhů půdy. Městské vrchnosti patřilo přes 664 jiter pozemků, převážně luk (přes 635 jiter), z menší části pastvin (přes 28 jiter) a několik set čtverečních sáhů polí, vodních toků a zastavěné či jinak hospodářsky nevyužitelné půdy. Jednalo se z větší části o pozemky vysušených rybníků. Jejich roční výnos přesahoval 5106 zlatých konvenční mince, což byla více než čtvrtina celkového výnosu veškeré vrchnostenské půdy na městském panství.
Asi 2088 jiter pozemků vlastnili a hospodářsky využívali holičtí poddaní. Z této výměry bylo nejvíce rolí (přes 1713 jiter), přes 160 jiter luk a zahrad, přes 108 jiter pastvin, přes 105 jiter zastavěné a jinak nevyužívané půdy a 186 čtverečních sáhů lesa.
Holice patřila mezi největší obce městského panství. Počtem obyvatel ji předstihoval jen Hněvotín (896 obyvatel), podle počtu domů byla na třetím místě za Hněvotínem (132 domů) a Horkou (116 domů) a výměrou půdy byla dokonce nejrozlehlejší vesnicí panství.
Na území Holice stály lokální kostel a škola, vrchnostenský dvůr, dva mlýny a panská hospoda (uvedené reality byly tzv. emfyteuticky prodány za pravidelný roční plat).
Obyvatelstvo bylo (na rozdíl od převážně německé Olomouce, ale i sousedního Nového Světa a mnoha dalších vesnic panství) slovanské, „hanáckého kmene“, a hovořilo jen českým jazykem. Zabývalo se převážně zemědělstvím a chovem dobytka. Hlavními zemědělskými produkty byla pšenice, žito, ječmen, proso, hrách a mák. Úroda se prodávala na nejbližších týdenních trzích v Olomouci, ale i v Litovli a v Prostějově. Nevelký počet místních řemeslníků pracoval většinou jen pro obyvatele vesnice a jen málokdo z nich navštěvoval okolní jarmarky (výroční trhy). V Holici působili v roce 1841 následující řemeslníci a živnostníci: 1 barvíř, 2 řezníci, 1 hostinský, 1 obchodník s obilím, 2 mlynáři, 1 pekař, 3 obchodníci se solí, 1 kovář, 3 krejčí, 9 ševců, 1 stolař, 1 kolář a 1 tkadlec.
Všichni obyvatelé se hlásili ke katolické víře a navštěvovali místní kostel sv. Urbana pod zeměpanským patronátem, u něhož byla zřízena i lokální škola (jedna ze sedmi na celém panství!). Pro zaopatření chudých byl dle císařského patentu z roku 1785 zřízen u zdejší lokální kuracie (duchovní správy) chudinský ústav, z něhož byly každý týden rozdělovány peníze a naturálie mezi místní chudé.
Obec ležela u důležitých dopravních komunikací. Vesnicí procházela dlážděná obchodní silnice z Olomouce do Přerova, opatřená odtokovými příkopy a propustky. Kolem vesnice vedla od roku 1841 i železniční trať, spojující Olomouc s Přerovem a přes něj až s Vídní či Krakovem (do roku 1845 byla tzv. Severní dráha císaře Ferdinanda prodloužena do Prahy).
Olomoucká městská vrchnost vykonávala prostřednictvím svého vrchního úřadu (Oberamt) veškerou politickou i policejní správu na území obce. Jmenovala či ve funkci potvrzovala rychtáře, purkmistra a přísežné, kteří jejím jménem spravovali obec, dbala na bezpečnost ve vsi a zachovala si i část trestní pravomoci nad jejími obyvateli. K vrchnostenským privilegiím v užším smyslu na území celého panství náleželo výhradní právo na vaření piva a pálení kořalky, výčepní právo na pivo, víno a pálenku, právo honitby a rybolovu, vybírání mýta na silnicích a mostech a v jistém smyslu i povolování tanečních zábav.
Vrchnost vlastnila v Holici hospodu, jejíž nájemce (v roce 1841 Josef Zahálka) odváděl každoročně do městské pokladny 150 zlatých a dalších 8 zlatých paušálního platu z tanečních zábav (tzv. Tanzimpost). Hostinský byl povinen čepovat pivo výhradně z městského pivovaru ve Skrbeni, kořalku mohl kupovat i od cizích, městu však za to musel platit tzv. reluici ve výši 9 krejcarů z každého vyčepovaného sudu piva. Pivo si musel dovážet na vlastní náklady, jen o vánocích, na velikonoce, o letnicích, o posvícení a při silnější koncentraci vojska v obci měl nárok na bezplatnou „výpomoc“ vrchnosti, nejvýše však 16 sudů ročně. K holické hospodě patřilo také 18 měřic polí a louky, z nichž se sklízely ročně čtyři fůry sena, celkem pozemky o výměře přesahující 37 měřic.
Rovněž honitbu i rybolov městská vrchnost pronajímala. Za polní honitbu u Holice vybírala roční nájemné 81 zlatých a 30 krejcarů. Pronájem rybolovu se omezoval jen na řeku Bystřici, rybolov v řece Moravě přenechávalo město od dávných časů za pravidelnou činži rybářskému cechu na Nových Sadech.
Městské mýto se dle dvorského dekretu z roku 1824 vybíralo jen na novosadském mostě přes Moravu, také jeho výběr byl propachtován.
Za pravidelný roční plat byly od města tzv. emfyteuticky zakoupeny i oba holické mlýny. Za severním koncem návsi stál od 1. poloviny 16. století mlýn, který měl v roce 1841 čtyři mlýnská a jedno „kašné“ složení. Jeho tehdejší vlastník Anton Wagner odváděl ročně do městské pokladny 325 zlatých. Vrchnost oproti tomu zajišťovala na vlastní náklady opravy jezu na řece Bystřici i zpevňování břehů a čištění mlýnské strouhy, která od něj vycházela. Na vylepšení svého živobytí měl mlynář k dispozici loučku a zahradu o výměře dvou měřic a malý tzv. pstruhový rybníček.
Uvedená strouha poháněla také přibližně stejně starý hamr na zpracování mědi, přestavěný roku 1808 na mlýn, zvaný proto Měděný či Hamerský mlýn (Kupfermühle, Kupferhammermühle). Mlýn opatřený čp. 76 stál u Holice blíže k bystrovanskému jezu a měl tři složení uzpůsobená na mletí obilí. V roce 1841 jej vlastnil Johann Georg Helmbacher a městu z něj ročně platil přes 202 zlatých vídeňské a 10 zlatých konvenční měny. Součástí mlýna byla kovářská dílna (pozůstatek dřívějšího hamru) a pila.
Vedle přímého výnosu z městských pozemků zůstávala ovšem nejdůležitějším příjmem vrchnosti na území Holice robotní aboliční a systemální činže, jež v úhrnu obnášela přes 2787 zlatých konvenční mince. Z tohoto hlediska byla Holice po Hněvotínu druhou nejvýnosnější vesnicí ze všech 24 vsí (či jejich částí) na olomouckém panství.
Období velkých změn (1848-1918)
Teprve revoluční rok 1848 s konečnou platností uzavřel po staletí trvající epochu feudálního hospodářského a společenského systému a patrimoniální (vrchnostenské) správy. Zrušení poddanství a veškerých s ním spojených závazků vůči vrchnosti spolu se všemi vrchnostenskými pravomocemi vůči někdejším poddaným zůstalo trvalým výdobytkem revoluce, na jejíž základech se začala rodit svobodná občanská společnost. Vytouženou svobodou opojení holičtí sedláci se v říjnu toho roku s nadšením účastnili slavnostního uvítání císaře Ferdinanda V., který se spolu se svým dvorem ukryl před revoltující Vídní v hradbách olomoucké pevnosti. Radost jim příliš nekalila ani zákonem stanovená povinnost vyplatit vrchnosti „slušnou náhradu za vyvazení z poddanství“. Bez náhrady se poddanství zbavili jen nemajetní domkáři a podruzi, kteří po roce 1850 začínají houfně opouštět vesnice a hledají si práci ve městech a továrnách.
Tzv. krajská vyvazovací komise pracovala v Olomouci v letech 1850-1852. Město obdrželo jako náhradu za zrušení povinností svých poddaných celkem 77 205 zlatých 41 krejcarů. Mimo to mu zůstalo téměř 6300 měřic rolí z bývalých rybníků a pastvin, 13773 měřic lesů a veškeré městské podniky (pivovar, cihelna, kamenolomy aj.). V katastru Holice vlastnilo město nadále rozsáhlé pozemky svého poplužního dvora, zatímco hospoda a oba mlýny byly vykoupeny.
Jen málokterý rolník byl schopen vypočítanou náhradu okamžitě zaplatit v hotovosti. Tzv. vyvazovací kapitály byly rolníkům vloženy do pozemkových knih jako dluhy vůči bývalé vrchnosti, jež měly přednost před všemi ostatními pohledávkami. Splácely se hlavně zpočátku těžko a dlouho. Někteří sedláci splatili vyvazovací kapitál do roku 1863, většina rolníků se však zbavila tohoto posledního břemene feudalismu až v sedmdesátých letech 19. století. Přes uvedené těžkosti se stali sedláci i chalupníci po roce 1848 svobodnými občany hospodařícími na vlastní půdě, kteří měli svou budoucnost do značné míry ve vlastních rukou.
S pádem poddanství skončila i vrchnostenská správa vesnice. O jejích záležitostech přestali rozhodovat městem jmenovaní rychtáři, purkmistři a přísežní. Holice se stala svobodnou a samostatnou obcí, jejíž obyvatelé spravovali věci společného zájmu prostřednictvím svých volených zástupců. První obecní volby se konaly již v roce 1850 a příliš se nepodobaly těm současným. Volební právo bylo totiž omezeno jen na příslušníky obce, požívající v ní tzv. domovské právo (a to nebyl zdaleka každý obyvatel vesnice). Ženy byly z voleb až do roku 1919 vyloučeny úplně. Voliči byli nadto rozděleni do tří skupin (kurií) podle výše odváděných daní. Každá kurie, i když byla tvořena rozdílným počtem voličů, volila stejný počet zastupitelů – volební právo tedy zdaleka nebylo nejen všeobecné, ale ani rovné. Hlasy zámožnějších občanů měly výrazně větší váhu než hlasy méně majetných či zcela nemajetných spoluobčanů, proto až do konce rakousko-uherské monarchie rozhodovali o obecních záležitostech hlavně zástupci holických sedláků. Jejich převahu ještě zdůrazňoval většinový volební systém.
Přes všechny výhrady a nedokonalosti představoval nový způsob samosprávy výraznou demokratizaci poměrů v obci. Řádně zvolený obecní výbor, jehož funkční období trvalo tři roky, volil ze svých řad představenstvo obce, jež bylo výkonným orgánem obecní samosprávy. V jeho čele stál představený čili starosta obce. Počet členů obecního výboru a představenstva se s růstem počtu obyvatel postupně zvyšoval. Tak v roce 1882 měl obecní výbor 12 členů a obecní představenstvo tvořili vedle starosty dva radní, ale již roku 1885 se výbor rozrostl na 18 členů a přibyl i jeden radní.
Obecní výbor a představenstvo rozhodovaly o většině otázek, které se dotýkaly života obce a jejích obyvatel. V záležitostech, jež přesahovaly obecní rámec a které dříve náležely z větší části městské vrchnosti, rozhodoval od roku 1850 nový státní úřad – tzv. podkrajský úřad, později zvaný okresní hejtmanství, pro obvod nově zřízeného politického (správního) okresu Olomouc – venkov se sídlem v Olomouci (samotné město Olomouc mělo zvláštní statut a rozhodovalo o svých záležitostech samostatně). Výkon soudní pravomoci převzal téhož roku ustavený Okresní soud v Olomouci. Výběr daní byl svěřen olomouckému bernímu úřadu. Obec Holice tak ztratila jakékoliv přímé správní vazby na město, jemuž byla od svého počátku po celá staletí podřízena, i když po stránce hospodářské, společenské a kulturní zůstaly vzájemné vztahy obou de iure nezávislých komunit nepochybně významné.
Po roce 1850 byla naopak výrazně posílena vazba obce vůči olomoucké pevnosti. V době výstavby tereziánských fortifikací zůstala vesnice mimo pevnostní pásmo. Od 30. let 19. století se však původní bastionová pevnost měnila na pevnost fortovou. Ve větší vzdálenosti kolem původního opevnění vyrůstal věnec menších předsunutých pevnůstek (fortů), jež měly město lépe chránit před účinky nepřátelské dělostřelby. Z naplánovaných dvaceti pevnůstek, jež měly být postaveny 2,6 – 5,7 km od pevnostních hradeb, bylo situováno pět na katastru obce Holice. Tři z nich ležely v polích jižně od vsi a měly charakter provizorních staveb, vytvořených jen z hliněných náspů. Jejich výstavba probíhala v letech 1851-1863.
Významnější byly dvě větší zděné pevnůstky. Největší a nejdůležitější, označená číslem V, ležela na spojnici dvou cest, a to při tzv. haličské silnici vedoucí od Lipníka a při hamerské cestě vedoucí od Holice. Stála proti Hamerskému mlýnu ve vzdálenosti 1700 m od zastavěné návsi. Fort hvězdicového půdorysu měl chránit přístup k pevnosti proti nepříteli přicházejícímu po silnici od východu. Pevnůstka se stavěla v letech 1858-1862 a doplňována byla ještě v roce 1868. Po zrušení pevnosti byla prodána, veškeré cihelné zdivo bylo vybouráno a zůstaly jen hliněné valy zarostlé trávou. Později byla na jejím místě vystavěna drůbežárna.
Druhý fort číslo VII představoval vlastně dvě sdružené kruhové, zděné pevnůstky, postavené po obou stranách železnice z Přerova do Olomouce ve vzdálenosti asi 1 km od zastavěné části obce. Byl vybudován v letech 1861-1866 a dostavován byl ještě po bitvě u Hradce Králové. Po zrušení pevnosti byla pevnůstka prodána, odbourána a valy, příkopy a nádvoří byly později upraveny na letní sídlo. Od 50. let 20. století byla užívána jednotným zemědělským družstvem, které zde umístilo kachní farmu.
Kromě zmíněných pevnůstek byly na území Holice v uvedeném období vystavěny i dvě prachárny, jedna při silnici vedoucí z obce k Hamerskému mlýnu, druhá při polní cestě do Velkého Týnce. Na okolí nově vybudovaných pevnůstek byl roku 1864 rozšířen zákaz veškeré stavební činnosti, platný dříve jen pro vlastní obvod olomoucké pevnosti. V okruhu 570 m od fortů směrem k městu a na 1140 m navenek od nich byly všechny novostavby vázány na tzv. demoliční reversy – stavebník se jejich podpisem zavazoval, že v případě potřeby na pouhé nařízení velitele pevnosti odbourá na vlastní náklady vše, co vystavěl. V tomto zakázaném pásmu ležela valná část zastavěné obce Holice. Katastr obce se od poloviny 19. století stával stále častěji vojensky využívaným prostorem. „Paměti farnosti holické“ popisují rozsáhlé vojenské ležení v blízkosti vesnice v létě roku 1853: „Od Holice až po Velkou Bystřici, pak od Velkého Týnce až po Chvalkovice byl celt na celtu, což se podobalo z povzdálí ohromnému moři. Při hamerském mlýně vypínaly se ohromné topoly do výše a na těchto byla v značné výšce zřízena pavlač, z níž byl překrásný pohled na celé vojenské ležení. Císař a král František Josef I., jeho tehdejší hosté ruský císař Mikuláš I., pruský následník trůnu a mnozí jiní vzácní hosté prohlíželi sobě odtud defilující vojsko.“
O třináct let později se Holice připravovala na poněkud jinou návštěvu „hostů“ z Pruska. Po prohrané bitvě u Hradce Králové dne 3. července 1866 ustupovala zdecimovaná rakouská armáda k Olomouci pod ochranu zdejší pevnosti. Vojsko o síle 130 000 mužů, 7150 jezdců a 470 děl se shromáždilo a rozmístilo v předpolí města chráněného obvodem pevnůstek. V dobře hájené Holici bylo od 10. července umístěno velitelství 3. armádního sboru – štáb byl ubytován ve vsi, vojsko o síle 21 300 mužů se 49 děly tábořilo na loukách a v polích po obou stranách cesty k Hamerskému mlýnu i na druhé straně obce až k železniční trati. Před jeho příchodem muselo být odstraněno vše, co překáželo rozhledu z pevnosti. Sklizena byla ještě nedozrálá úroda z polí, vysekány byly stromy a keře při silnicích a cestách, ale i v soukromých zahradách. Již 14. července však vojsko na rozkaz císaře a vrchního velitele okolí Olomouce opustilo a stáhlo se k Vídni. Do Holice prý v noci 21. července 1866 zabloudili dva pruští huláni, jinak však vesnice obávaného nepřítele nespatřila. Prusové olomouckou pevnost prostě ignorovali, a tak ani s velikým nákladem budované holické pevnůstky (na obr. vstupní brána do Hamerské pevnosti) neprokázaly svou skutečnou obranyschopnost.
Prusko – rakouská válka roku 1866 dokázala bezvýznamnost a bezúčelnost pevnosti, která byla po značném úsilí svých obyvatel konečně roku 1888 zrušena. Holické pevnůstky byly rozprodány a z větší části zbourány po roce 1892. Nejviditelnější upomínkou na fortifikační práce v obci tak dodnes zůstávají nevelké rybníčky u Holice v místě nazývaném Amerika, jež vznikly při stavbě nedaleké pevnůstky č. VII v letech 1861-1866. Začlenění holického katastru do pevnostního pásma sice poněkud zkomplikovalo rozvoj obce, nemohlo jej však trvale zbrzdit či dokonce zastavit. Obec se ve 2. polovině 19. století ostatně musela vyrovnat i s jinými nepřízněmi osudu. Zasáhlo ji několik ničivých požárů (1854, 1861, 1867, 1871), řádění přírodních živlů (vichřice roku 1868) i několik epidemií cholery (1859, 1866, 1873). Přesto zaznamenala v prvním půlstoletí své samostatné existence pozoruhodný populační i stavební růst. V roce 1849 žilo ve zdejších 110 domech 824 obyvatel. Do konce 19. století se jejich počet více než zdvojnásobil (na 1772 osob), ves se rozrostla o 56 nových domů. Jak podotýká historik Milan Tichák v knize „Paměť olomouckých předměstí“, byla Holice v tomto tempu růstu srovnatelná jen s těmi předměstskými obcemi, které se již v roce 1919 staly součástí města Olomouce a vlastně na sebe převzaly „úkol růstu“ místo pevnostními hradbami dušené Olomouce. Holice si přitom udržela trvale český charakter a významně tak přispívala k početnímu nárůstu českého obyvatelstva v okolí převážně německého města. Počet německy mluvících obyvatel kolísal v Holici mezi 34 v roce 1880, osmi v roce 1900 a 16 v roce 1910.
Pátráme-li po příčinách tohoto pozoruhodného rozvoje, je třeba se znovu vrátit k pracovitým a podnikavým holickým rolníkům, kteří teprve po uvolnění feudálních pout dokázali využít všech možností úrodné hanácké půdy a nebáli se ani nových forem hospodaření.
Druhá polovina 19. století byla obdobím výrazných změn v zemědělské výrobě na Hané. K tradičním obilninám, luštěninám a od konce 18. století i bramborům se stále více přidával sladovnický ječmen a také zcela nová plodina – cukrová řepa. Výroba cukru z cukrové řepy se v Evropě rozšiřovala postupně od počátku 19. století jako důsledek Napoleonovy kontinentální blokády, bránící dovozu třtinového cukru. Po málo efektivních pokusech s výrobou cukru z javorové šťávy se brzy přešlo na cukrovku, jež byla výhodná i proto, že se její listy a odřezky daly dobře využít jako krmivo pro ustájený dobytek. Nebylo tedy nutné udržovat tak rozsáhlé plochy pastvin, které se daly přeměnit na nová pole. Na území Holice se začalo s širším pěstováním cukrové řepy přibližně v letech 1850-1870. Malý počet cukrovarů a nízké výkupní ceny cukrovky však dlouhou dobu snižovaly očekávané zisky rolníků.
Jejich hlavním problémem byl nedostatek vlastního kapitálu spojený s nemožností získání úvěru u klasických bank. Tak vznikla myšlenka rolnické svépomoci, jejímiž horlivými propagátory se stala i řada osobností na Olomoucku. Patřil k nim mj. P. Ignát Wurm, poslanec moravského zemského sněmu a říšské rady, předseda Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, ale i Tomáš Otáhal, starosta obce Holice v letech 1894-1901, od roku 1910 poslanec moravského zemského sněmu, a zejména Jan Rudolf Demel, profesor chemie a přírodopisu na německé reálce v Olomouci. Podstatou rolnické svépomoci bylo sdružování finančních prostředků rolníků a zakládání rolnických peněžních ústavů (záložen), které svým členům poskytovaly levné úvěry pro jejich podnikání, a posléze i rolnických zpracovatelských závodů na bázi akciových společností (cukrovarů, pivovarů, sladoven, lihovarů), jež zajišťovaly odbyt zemědělských produktů za slušné výkupní ceny a současně poskytovaly rolníkům podíl na svém zisku prostřednictvím akcií. Význam rolnické svépomoci vyjádřil výstižně profesor J. R. Demel: „Vzdělaný rolník uskuteční svůj program hospodářského osamostatnění v provedené svépomoci. Rolník bude ve svých závodech zpracovávati svoje výrobky. Rolník musí se dostati z rukou lichvářů. Prostředkem k tomu jsou rolnické záložny, které na podkladě solidárního ručení členstva zabezpečí rolníkům peníze v nich uložené a umožní získati potřebný úvěr k financování rolnických průmyslových podniků jako pivovarů, sladoven a cukrovarů.“
Myšlence rolnické svépomoci byl vedle národní otázky zasvěcen i mohutný tábor lidu, odbývaný u Holice dne 16. července 1871 za účasti asi 6000 osob z celé Hané, četných banderií a sokolských jednot z Příkaz, Přerova, Prostějova a Olomouce. O rolnické svépomoci zde hovořil profesor J. R. Demel.
Z podnětu jmenovaných propagátorů rolnické svépomoci I. Wurma a J. R. Demela a za aktivní účasti místního kaplana Antonína Grudy byla již v prosinci 1868 ustavena Rolnická záložna v Holici jako jeden z prvních peněžních ústavů svého druhu na Olomoucku. Již při svém založení měla 77 řádných a 40 přispívajících členů. Každý z nich vložil do záložny vedle přístupného (zápisného) ve výši 2 zlatých stanovený podíl 25 zlatých, od roku 1900 přepočtený na 4 koruny přístupného a 50 korun podílu. Úroky z vkladů byly z počátku stanoveny na 5 % a z půjček na 6 %, posléze se jejich výše měnila dle momentální hospodářské situace. V začátcích se úřadovalo v bytě pokladníka záložny, od roku 1893 pak v Obecním domě vždy v neděli od 9 do 11 hodin a ve středu od 17 do 20 hodin. Záložna poskytovala svým členům levné úvěry na nákup zemědělských strojů či dobytka, ale i stavbu hospodářských a obytných budov. Půjčovala jim však také za mírný poplatek drahé zemědělské stroje (řepní secí stroj, vyorávač brambor a řepy aj.), jež pro tyto účely zakoupila. Pomáhala tak výrazně modernizovat hospodaření holických rolníků a zvyšovat jeho efektivitu. V dalších letech se záložna významnou měrou podílela rovněž na financování stavby, rozšiřování, technického vybavení a provozu místních rolnických závodů, poskytovala úvěry melioračním družstvům i okolním obcím, zejména samotné Holici, na obecně prospěšné účely (budování vodovodu, elektrifikace atp.).
Ze svých výnosů však holická záložna také dotovala většími částkami české školy v Holici a na Novém Světě, rolnické hospodářské školy na Klášterním Hradisku a v Přerově, ale i hasičské spolky v Holici a Hodolanech a přispěla i na stavbu nového holického kostela. Ústav prosperoval, počet jeho podílníků se zvýšil do roku 1893 na 165 a do roku 1912 dokonce na 227 členů. V souladu s tím rostl i základní kapitál a zvyšovaly se roční zisky záložny.
Jiným projevem rolnické svépomoci byl mlátící spolek, v němž se roku 1873 sdružilo 14 holických rolníků, aby si společně zakoupili parní mlátící stroj. Členové se na vysokou cenu stroje (5395 zlatých) složili rovným dílem. První úspěšný výmlat se uskutečnil dne 30. července 1873.
Záhy se v Holici začaly realizovat i smělé myšlenky profesora Demela o zakládání rolnických akciových továren. Hanáckým rolníků z širokého okolí Olomouce se již v šedesátých letech 19. století podařilo shromáždit dostatečné množství kapitálu a rozhodli se pro stavbu prvního rolnického cukrovaru, který měl zpracovávat jimi vypěstovanou cukrovou řepu. Myšlenka na založení cukrovaru vznikla již krátce po prusko-rakouské válce roku 1866 v Příkazích. Jejími propagátory se stali místní rolníci Josef Vysloužil a František Zbořil za aktivní pomoci profesora J. R. Demela. Ukázalo se však, že v Příkazích chybí pro podobný podnik dostatek vody i napojení na železnici.
Roku 1869 si iniciátoři projektu vyhlédli vhodné místo pro stavbu poblíž olomouckého nádraží u řeky Bystřice. Parcely se však nacházely v pevnostním pásmu a velitelství pevnosti nedalo k výstavbě továrny ani po opakovaných urgencích na ministerstvu války souhlas.
Proto bylo nakonec rozhodnuto postavit cukrovar v nedaleké Holici. Stavbu řídil Výbor rolnické továrny na cukr v Olomouci, ustavený v září 1869, v čele s předsedou Josefem Vysloužilem a místopředsedou Janem Rudolfem Demelem. Výbor zakoupil roku 1871 od obce Holice pozemky o výměře 11 jiter za přibližně 14 000 zlatých. Stavbu provedl pražský stavitel Václav Nekvasil, strojní vybavení dodala pražská firma Daněk. Výstavba továrny byla uskutečněna za neuvěřitelných sedm měsíců – stavět se začalo 1. dubna 1871 a již počátkem listopadu téhož roku byl cukrovar slavnostně otevřen. První kampaň byla zahájena 26. listopadu 1871. Mezitím probíhalo upisování akcií – celkový kapitál 400 000 zlatých byl rozdělen na 2000 akcií po 200 zlatých.
V čele správní rady cukrovaru stanul jeho spoluzakladatel Josef Vysloužil, funkci místopředsedy zastával do roku 1895 J. R. Demel. Po smrti J. Vysloužila v roce 1899 jej nahradil holický rolník Martin Kluka, který vedl podnik až do roku 1919. Po překonání těžkých začátků v prvních letech své činnosti začal cukrovar již od roku 1874/1875 vytvářet zisk a roku 1910 byl dokonce rozšířen o novou rafinerii cukru. Postupně se stal jedním z pilířů hospodářského rozvoje Holice i růstu prosperity rolníků z široké oblasti Hané.
Myšlenka rolnické svépomoci stála rovněž u zrodu dalšího významného průmyslového podniku v Holici. Od 80. let 19. století usilovala skupina nadšenců v čele s olomouckým advokátem JUDr. Juliem Ambrosem a starostou obce Topolan a říšským poslancem Josefem Vychodilem o vybudování rolnického akciového pivovaru. Již roku 1887 jednala o zakoupení budovy zrušené Šoltenovy škrobárny na Bělidlech, jednání však byla vyzrazena. Z obavy, aby továrna na výhodném místě nepřišla do českých rukou, zakoupil objekt za 38 000 zlatých německý podnikatel Hermann Brach, který v něm zřídil sladovnu. Teprve v září 1894 se dohodly všechny zainteresované strany na stavbě pivovaru v Olomouci nebo jejím nejbližším okolí. Základní kapitál nového podniku mělo tvořit 400 000 zlatých, rozdělených na 4000 akcií po 100 zlatých (200 korun). Výstavbu řídil organizační výbor za účasti J. Ambrose, J. Vychodila a představitelů obcí z okolí Olomouce. Holici v něm zastupoval starosta Tomáš Otáhal a farář Karel Schubert.
Pro stavbu byly nakonec vybrány dvě možné lokality – Holice a pozemek mezi Pavlovičkami a Chválkovicemi. Druhá varianta byla zamítnuta hlavně kvůli problémům s odváděním odpadních vod, a tak se prosadila výstavba v Holici. Od počátku roku 1895 začal organizační výbor pořádat propagační schůze na hanáckém venkově, při nichž se podařilo upsat akcie v hodnotě cca 200 000 zlatých. Valná hromada akcionářů dne 18. ledna 1896 na pokyn vídeňské vlády zredukovala akciový kapitál na 300 000 zlatých. Chybějící část základního jmění (necelých 100 000 zlatých) poskytli zakoupením akcií členové organizačního výboru a osoby od počátku zainteresované na stavbě pivovaru.
Mezitím proběhl výkup pozemků pro novou továrnu. Holičtí sedláci, pod vlivem starosty Tomáše Otáhala, prodali své pozemky za mírné ceny (většinou 400 zlatých za měřici). Konkurs na provedení stavby vyhrál v únoru 1896 olomoucký architekt Václav Wittner. Strojní zařízení dodala Českomoravská továrna na stroje v Praze a firma Bromovský – Schulz z Adamova. Místo sládka přijal Antonín Janáček (do té doby sládek akciového pivovaru v Přerově), který zároveň zastával funkci ředitele. Výstavba továrny byla zahájena 23. března 1896 a již 27. ledna následujícího roku byl podnik slavnostně otevřen. Roku 1901 byla k pivovaru přistavěna budova sladovny, a podnik tak přestal být závislý na dodávkách sladu od jiných (většinou německých nebo židovských) firem.
Hanácký akciový pivovar rolnický v Holici představoval ve své době velmi moderní továrnu, jež byla současně nejen účelnou, ale i architektonicky mimořádně zdařilou průmyslovou stavbou. O impozantním dojmu, jakým působil objekt na soudobé pozorovatele svědčí i jeden z ohlasů v dobovém tisku: „Jel jsem jednou do Olomouce se staříčkem Slovákem v bílé haleně. Dojeli jsme k Holici … a vyplul pivovar. Stařík hledí jako vyjeven. A co tady – povídá si – takový krásný palác? Ani tu není kopců, ani les. Najednou pohlédne nahoru a čte udiven: Hanácký pivovar. To u nás ani pan hrabě nemajú takové stavení, volá udiveně. Tož se vám líbí, stařečku? ptám se. No pro pána krále, komu by se nelúbil! Taký palác!“ K celkovému dojmu přispívalo i upravené okolí pivovaru, zejména zahrada, rozkládající se od továrny směrem k železnici, s umělým jezírkem s ostrovem, altánem a pivovarskou hospodou. Příjemné místo přímo lákalo k pořádání nejrůznějších zábav a kulturních akcí.
Impozantní však byly i celkové náklady na stavbu a technické vybavení podniku, do nějž bylo investováno celkem 1 456 950 korun. Přitom akciový kapitál činil pouhých 600 000 korun, zbytek představovaly dluhy. Není tedy divu, že se pivovar v prvních letech provozu (podobně jako předtím cukrovar) nacházel na pokraji krachu. Mizerná hospodářská situace podniku se promítala do nízkých mezd dělníků a nepatrných dividend akcionářů. Finanční krizi mělo vyřešit navýšení akciového kapitálu roku 1904 na 1 milion korun. Ani to však neosvobodilo pivovar z hospodářských těžkostí, které se ještě znásobily v letech 1. světové války. Podnik však přežil všechna kritická období a v polovině 20. let 20. století se jej podařilo definitivně stabilizovat.
Přes nedobrou finanční situaci se stal i Hanácký pivovar alespoň symbolickým podporovatelem českých národních zájmů v Olomouci a okolí. V roce 1900 věnoval např. 100 korun Matici školské v Olomouci, po 80 korunách Vlasteneckému spolku muzejnímu v Olomouci, olomouckému Sokolu a Národní jednotě a 50 korun české obecné škole v převážně německém Hněvotíně.
Rolnické akciové podniky, které snad nejvýraznějším způsobem ovlivnily život obce, nebyly ovšem jedinými průmyslovými závody nebo většími živnostenskými podniky v Holici ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století. Některé z nich přitom svou působností daleko přesahovaly rámec obce.
Jednou z nejstarších, velmi úspěšných obchodních firem byl velkoobchod s uhlím, dřevem a stavebními potřebami Vavřína Kožušníčka, založený roku 1885. Firmu později úspěšně rozšiřoval jeho syn Alois Kožušníček. Po 1. světové válce byla k jeho holickému velkoskladu přistavěna vlastní železniční vlečka, podnik měl několik skladišť a filiálek i na jiných místech a zásoboval svým zbožím mnoho továren v okolí.
Od roku 1911 sídlila v Holici továrna na výrobu eternitu firmy Obranský a Prucek. K menším průmyslovým závodům, jež v obci působily před 1. světovou válkou, lze přiřadit i oba holické mlýny s pilou, lojárnu, zmiňovanou v roce 1913, nebo dílnu na výrobu a opravu karoserií, založenou Václavkem v roce 1914.
Poněkud cizorodý prvek představovala v Holici velká „německá“ sladovna, založená již roku 1878 olomouckým podnikatelem Mořicem Fischerem. Po jeho krachu převzali továrnu B. Heller a L. Husserl, kteří ji v roce 1905 přebudovali na moderní závod. Podnik ani její majitelé se s obcí příliš nesžili, o čemž svědčí i zápis v obecní kronice: „Majitelé jsou židé, bydlící v Olomouci… do politického života obce nezasahují.“
V prvních letech 20. století již byla Holice zcela jinou obcí, než když se před půlstoletím vymanila z pout feudální závislosti. Z čistě zemědělské vesnice se pozvolna stávalo průmyslové předměstí Olomouce. Přibylo velké množství obyvatel, mezi nimiž vedle tradičních rolníků hráli stále výraznější roli tovární dělníci, ale i drobní živnostníci a úředníci.
Na pořad dne se tak i v Holici dostávala „otázka sociální“, která se stala rubem progresivního ekonomického rozvoje obce. Životní podmínky místních dělníků nebyly nejrůžovější, byly ovšem srovnatelné s poměry v celé monarchii. Dělnické platy se zvyšovaly jen velmi pomalu, přestože se životní náklady neustále zvedaly, pracovní doba byla neúměrně dlouhá, neexistovala dovolená. Počátkem 80. let 19. století pobírali řemeslníci a kvalifikovaní dělníci holického cukrovaru denní mzdu ve výši 65 krejcarů až 1 zlatého a 40 krejcarů, ženy a pomocní dělníci se museli spokojit se 45-80 krejcary. Mzdy se v podstatě nezměnily až do prvního desetiletí 20. století, kdy muži vydělávali v průměru 2,50 korun denně (1 zlatý = 2 koruny).
Před 1. světovou válkou činila průměrná týdenní mzda mužských zaměstnanců cukrovaru 26 K, ženy vydělávaly 18 K. Průměrné roční výdaje pětičlenné dělnické rodiny přitom v Holici činily v roce 1879 přibližně 445 zlatých. Z toho celých 80 % představovaly náklady na jídlo a nájemné. Dělnické rodiny žily většinou ve velmi stísněných podmínkách a živily se převážně brambory, chlebem a mléčnými výrobky. Maso si mohly dovolit jen o svátcích.
Holický cukrovar přitom patřil spíše k „slušnějším“ podnikům, jehož vedení poskytovalo svým zaměstnancům alespoň základní sociální jistoty. V roce 1879 zřídilo vlastní podporovací pokladnu, do které všichni pracovníci pravidelně přispívali. Pokladna pak vyplácela dělníkům podporu v nemoci nebo hradila část pohřebních nákladů v případě smrti. V roce 1908 byla sloučena s Okresní nemocenskou pokladnou v Olomouci.
Tíživým sociálním problémem (nejen) místního dělnictva byla i neúměrně dlouhá pracovní doba. V holickém pivovaru se např. roku 1913 pracovalo v létě 13 hodin denně, jen ve varně a ve strojovně 12 hodin. Práce začínala většinou v 5 hodin ráno a končila v 18 hodin. V některých provozech se pracovalo i v neděli. Velká konkurence mezi výrobci nutila vedení podniku šetřit, kde se dalo. Pracovní doba byla proto často ještě svévolně prodlužována, přesčasy nebyly propláceny, na místa kvalifikovaných dělníků bývaly přijímány nekvalifikované síly za nižší plat atp.
Neúnosně nízké mzdy a zoufalé pracovní podmínky dohnaly již roku 1907 dělníky Hanáckého pivovaru ke stávce, jejímž hlavním cílem bylo zvýšení platů o 10 %. Stávku se snažili překazit někteří akcionáři z řad rolnictva tím, že do továrny poslali svou čeleď. Přesto si holičtí pivovarníci vybojovali vyšší mzdy, ovšem za cenu toho, že většina organizátorů stávky byla postupně propuštěna z práce.
Obtížnou sociální situaci dělnictva provázel i v Holici viditelný a současníky ostře kritizovaný „úpadek dobrých mravů“. Východiskem z každodenní dřiny a nouze se pro mnohé stalo zejména nadměrné holdování alkoholu. Výmluvným svědectvím těchto neutěšených poměrů může být zpráva o kanonické vizitaci v Holici z roku 1908, konstatující, že je ve farnosti rozšířeno čtení „nevěreckých“ novin, které „nabádají lid k odpadnutí od víry“, že zde často dochází k „nočnímu hýření, pijáctví a hříšnému spolubydlení osob neoddaných“.
Ačkoliv život obce z mnoha hledisek citelně poznamenala výše popsaná industrializace, zůstávala tradiční zemědělská výroba i nadále důležitou součástí její hospodářské základny. Kromě statků holických sedláků, které prošly od poloviny století výraznou modernizací, se v katastru obce nacházelo i několik velkých dvorů, hospodařících na rozsáhlé výměře zemědělské půdy.
Starý městský dvůr, odprodaný s více než 400 měřicemi orné půdy již v 18. století Michalu Sassatymu a později patřící rodině Veikově, hodlali po smrti Eduarda Veika jeho dědicové prodat. Aby se nedostal do cizích (zejména německých) rukou, rozhodli se holičtí rolníci roku 1891 odkoupit všechna k němu patřící pole, rozdělit si je a připojit je ke svým usedlostem. To se jim podařilo za poměrně vysokou cenu 128 000 zlatých. Budovu dvora (dům čp. 25) pak koupila obec za 18 000 zlatých a zřídila v ní zasedací síň obecního výboru, byt pro obecního sluhu a také prostor, kde mohlo být v případě potřeby ubytováno 70 vojáků a ustájeno stejné množství koní. Tím ulehčila místním obyvatelům nepříjemnou povinnost ubytování vojska v soukromých domech. Hospodářské části dvora obec pronajímala. Místnosti určené pro ubytování vojska byly roku 1907 zapůjčeny holickému Sokolu, který je využíval jako tělocvičnu, pod podmínkou, že je v případě potřeby vyklidí.
Rozsáhlé pozemky v katastru obce (především bývalé vysušené rybníky) zůstaly i po roce 1848 ve vlastnictví města Olomouce. Na části z nich byl zřízen městský poplužní dvůr o výměře asi 336 ha, pronajímaný dlouhodobě německému Spolku moravských cukrovarů, jehož významným podílníkem byla mj. olomoucká bankéřská rodina Primavesiů. Zbývající část půdy (asi 158 ha) město přímo prodalo výše uvedenému spolku, jenž na těchto pozemcích asi 3 km jižně od vsi přes odpor holické obce vybudoval roku 1871 vlastní velkostatek, zvaný Nový dvůr. Kromě hospodářských budov s rozsáhlým chovem dobytka u něj záhy vyrostla i malá osada, kterou Holičtí vnímali jako cizorodý prvek, dle J. Drápala jakousi „Ultima holicensis Thule“ či slovy místního kronikáře „obec v obci“.
Zásluhou hospodářského rozvoje ves bohatla a ruku v ruce s populačním růstem se v souvislosti s všeobecným civilizačním pokrokem množily také nároky jejích obyvatel na vybavení obce. Prosperující vesnice přistoupila v roce 1874 ke stavbě nové školní budovy a po demolici starého, již nevyhovujícího farního kostela sv. Urbana i k výstavbě nového chrámu, jenž byl vysvěcen roku 1888 (dějinám školy a kostela jsou pro jejich význam věnovány samostatné kapitoly). K velkým obecním investicím patřilo rovněž již zmíněné zřízení obecního domu ve zrušeném dvoře čp. 25.
Populační rozvoj si vynutil i zřízení poštovního úřadu, který byl v Holici otevřen dne 15. března 1888. Jeho prvním vedoucím byl jmenován Josef Čásek, major na odpočinku. V roce 1912 byla u holické pošty zavedena i telegrafní a telefonní služba. Obec přitom musela uhradit část nákladů na stavbu telegrafního vedení.
Velkým pokrokem bylo zavedení elektrického proudu do obce z hodolanské elektrárny v roce 1913. Současně s Holicí byly elektrifikovány i obce Bystrovany a Velká Bystřice. Elektrické rozvody a zařízení dodala a provedla firma Františka Křižíka z Karlína. S elektrifikací bylo spojeno i zavedení elektrického pouličního osvětlení. Poprvé svítili Holičtí elektřinou v neděli 24. srpna 1913.
Od roku 1909 obec usilovala o zřízení osobní železniční zastávky na trati z Olomouce do Přerova, což se bohužel nepodařilo. Kolejiště v katastru obce přesto houstla, neboť místní podniky si budovaly od olomouckého nádraží vlastní vlečky. Přes Holice vedly i kratší soukromé trati jiných podniků. Nejvýznamnější byla úzkokolejná dráha firmy Hrůza a Rosenberg, vystavěná v letech 1911-1915, jež spojovala její hodolanskou cementárnu s kamenolomy v Grygově. Od 80. let 19. století bylo na území Holice vystavěno značné množství komunikací. Mj. byla postavena silnice na Nový Svět, opravena cesta přes náves, zbudována komunikace k Hamerskému mlýnu, která dále pokračovala přes Bystrovany a Droždín na Svatý Kopeček. K dalším patřila silnice spojující Holici se Slavonínem a Novými Sady a krátce před 1. světovou válkou byla zahájena i rekonstrukce a napřimování okresní silnice mezi Holicí a Vsiskem.
Obec ovšem investovala nemalé částky nejen do rozvoje „občanské vybavenosti“. Holice se zařadila mezi přední národně uvědomělé české obce na Olomoucku a obecní výbor neváhal finančně podpořit národní snahy, směřující zejména k posílení potlačované české menšiny v převážně německé Olomouci a blízkém okolí. Např. roku 1902 věnovala obec 300 korun české reálce v Olomouci, roku 1904 poskytla stokorunovou dotaci na výstavu Hospodářské jednoty olomoucké, v roce 1909 přispěla 300 korunami na české děti na Novém Světě a 50 korunami na hodolanskou měšťanku atp. Představitelé obce si byli vědomi důležitosti české inteligence a proto umožňovali prostřednictvím tzv. Kloučkova stipendia každoročně jednomu či dvěma chudým chlapcům studovat na Slovanském gymnáziu nebo České reálce v Olomouci. Podporovali ovšem i širší zemské či celonárodní aktivity. V roce 1903 např. poskytli stokorunovou subvenci na zbudování Národního divadla v Brně.
Symbolickým vyjádřením podpory národních snah bylo i jmenování zasloužilých vlasteneckých osobností různých oborů čestnými členy obce. Tohoto ocenění se dočkali např. olomoucký kanovník Emanuel hrabě Pötting – Persing, zakladatel prvních českých dívčích odborných škol v Olomouci (Pöttingea), propagátoři rolnické svépomoci Josef Vysloužil a Jan Rudolf Demel, ale i místní farář Karel Schubert, nadučitel František Blatník, lékař Jakub Hudec a mnozí další.
Vlastenecké cítění vyjádřil obecní výbor rovněž svým usnesením z 11. dubna 1907, jímž byla za jednací a úřední řeč v Holici prohlášena výhradně čeština. V květnu 1914 došlo dokonce z popudu někdejšího starosty a poslance Tomáše Otáhala k ustavení zvláštního komitétu, který měl pod heslem „svůj k svému“ propagovat a zároveň dohlížet na to, aby Češi nakupovali jen u českých obchodníků a čeští obchodníci a firmy odebírali zboží výhradně od českých výrobců.
Národní myšlenkou byla prodchnuta i činnost většiny spolků, které v Holici v hojné míře vznikaly od 80. let 19. století. K nejstarším patřily čtenářsko-pěvecký spolek, založený v roce 1883, a sbor dobrovolných hasičů ustavený o rok později (vzhledem k jeho významu je jeho činnosti věnována samostatná kapitola).
O vznik čtenářsko-pěveckého spolku se zasloužili zejména holický kaplan Ferdinand Harna, zdejší nadučitel František Blatník a obchodník Vavřín Kožušníček, jenž se stal také jeho předsedou. Po deseti letech od svého založení čítal spolek 40 členů a jeho činnost se zaměřovala na dvě oblasti. První spočívala v založení a rozšiřování spolkové knihovny a v půjčování knih a časopisů, druhou oblastí pak byl sborový zpěv. Spolková místnost s knihovnou se nacházela v malém sále hostince „U Přemysla Oráče“. Prvním knihovníkem se stal často citovaný Jan Drápal, autor „Pamětí farnosti holické“. Knihovna spolku měla v roce 1900 na 195 svazků. O rok později čtenářsko-pěvecký spolek zanikl a jeho knihovnu převzala místní tělocvičná jednota Sokol. Ta ji do roku 1908 rozšířila na 604 svazků a vykazovala 689 výpůjček 68 čtenářům ročně.
Spolkový pěvecký sbor získal záhy vysokou úroveň zejména zásluhou nadučitele a varhaníka F. Blatníka. Zaměřoval se na zpívané mše, ale i sbory pro masopustní zábavy a jiné příležitosti. S F. Blatníkem úzce spolupracoval jeho přítel, skladatel Josef Nešvera, který nechyběl při žádné významnější slavnosti v Holici. Např. při slavnostní arcibiskupské konsekraci farního kostela v roce 1893 zazněla pod skladatelovým vedením jeho vlastní mše „Missa Angelorum“.
Dne 1. prosince 1900 se ustavil jeden z nejvýznamnějších spolků v obci – Tělocvičná jednota Sokol Holice. Bezprostřední vliv na její založení měla veřejná cvičení olomouckého Sokola v zahradě zdejšího pivovaru v letech 1899 a 1900. Posledně jmenovanou sokolskou slavnost navštívil dokonce zájezd České obce sokolské z Prahy za účasti starosty Sokola a současně pražského primátora Dr. Jana Podlipného. Holický Sokol měl již při svém založení 62 členů, především z řad místních řemeslníků, živnostníků a úředníků, ale i některých rolníků, učitelů a jiných příslušníků místní inteligence. Vedle tělovýchovné činnosti vyvíjel i četné kulturní a osvětové aktivity. Každoročně připravoval veřejná cvičení v pivovarské zahradě, vlastivědné vycházky a výlety do okolí, přednášky a divadelní představení. Členové se účastnili i cvičení okolních jednot a nacvičovali skladby na sokolské slety. Poprvé cvičili holičtí sokoli již na IV. všesokolském sletu v roce 1901.
Sokol využíval z počátku zejména sálu hostince paní Mlčochové, od roku 1907 se cvičilo v propůjčené místnosti v obecním dvoře, která v roce 1912 prodělala významnou rekonstrukci. Od roku 1903 působil v rámci holické jednoty i dorost a v roce 1909 byl založen ženský odbor. Členská základna se neustále rozrůstala. V roce 1911 měla jednota již 100 přispívajících a 40 činných členů, nepočítaje 17 dorostenců a 38 žáků.
Před 1. světovou válkou začaly v Holici vznikat i první dělnické spolky. V roce 1908 bylo v obci založeno Všeodborové sdružení dělnictva, které vyvíjelo i kulturní aktivity, např. ochotnické divadlo. V roce 1910 si holičtí dělníci založili vlastní Dělnickou tělocvičnou jednotu. V Holici sídlily rovněž redakce dvou dělnických časopisů. Již v letech 1899-1901 zde vycházel časopis Český sládek a v letech 1910-1915 Český věstník rakouských strojníků.
K zájmovým spolkům lze zařadit holický rybářský spolek, založený roku 1908. Neopominutelná byla rovněž činnost náboženských sdružení a spolků při zdejší římskokatolické faře. Vedle kostelního konkurenčního výboru, který sehrál důležitou roli při stavbě nového kostela nebo opravě farní budovy, působil v Holici od roku 1892 Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou blahoslavené Panny Marie, jehož cílem bylo rozšiřování, hájení a zvelebování katolické víry v obci.
České zájmy v obci, ale zejména v jejím národnostně smíšeném okolí, se rozhodla důsledně hájit místní odbočka Národní jednoty pro severovýchodní Moravu, jež se v Holici ustavila dne 18. března 1907. V jejím čele stáli nadučitel Alois Sadílek a poslanec Tomáš Otáhal. Prvořadým úkolem jednoty se stalo zřízení české školy na převážně německém Novém Světě, kde místní česky mluvící děti musely navštěvovat školu německou. Spolku se brzy podařilo sehnat potřebné peníze a v lednu 1909 zakoupila pro uvedený účel za 13 400 K na Novém Světě dům čp. 27 s velkou zahradou, v níž měla stát nová škola. Okresní hejtmanství sice již následujícího roku schválilo stavební místo i plány, novosvětský obecní výbor však dělal vše, aby stavbu překazil. Národní jednota proto raději obětovala dalších 42 000 K a zakoupila tzv. Strawovu vilu, stojící těsně za obcí, ale již na katastru Hodolan (u silnice z Holice do Olomouce). Po adaptaci, jež si vyžádala dalších 14 000 K, zde byla umístěna česká soukromá škola a dětská opatrovna.
Vyučovat se v ní začalo 1. října 1912. Správcem školy byl jmenován holický učitel František Kopecký, který za tím účelem dostal celoroční dovolenou. Školu s opatrovnou nadále financoval holický odbor Národní jednoty. Již v prvním školním roce ji navštěvovalo 49 žáků.
Svěcení školy spojené s velkou národní slavností proběhlo 15. srpna 1913 a neobešlo se bez střetů s novosvětskými Němci. Místní nacionalisté pokáceli v předvečer slavnosti zbudovanou slavobránu a němečtí cyklisté úmyslně narušovali slavnostní průvod. Řízené provokace si vynutily zásah četnictva.
Zásluhou místních spolků i cílevědomého působení obecního výboru se Holice již od konce 19. století stávala důležitou baštou českých národních zájmů a ochránkyní české menšiny, svádějící nerovný zápas za svá práva v německé Olomouci a okolních národnostně smíšených obcích.
V této souvislosti se nelze nezmínit také o národních slavnostech a manifestacích, jejichž dějištěm bývala zahrada Hanáckého akciového pivovaru. Kromě již uvedených sokolských cvičení se do paměti účastníků nesmazatelně vryla zejména oslava 100. výročí narození Františka Palackého, konaná dne 3. července 1898. Obyvatelé Holice, ale i četní návštěvníci z nedalekých Hodolan a Olomouce, bývali pravidelnými účastníky četných společenských a kulturních podniků, organizovaných v pivovarské zahradě místními spolky. A zdaleka tu nešlo jen o povyražení širokých lidových vrstev. Výstižně tyto aktivity charakterizuje zaměstnanec pivovaru Josef Hanuš v článku „Hanácký pivovar – národní oasa Olomouce“, uveřejněném v Selských listech v červenci 1936: „To nebyly slavnosti pro zábavu, to byly národní pouti probouzejících se Hanáků.“
Národní cítění obyvatel Holice se projevilo výrazně i v krušných letech 1. světové války, která na čas přerušila, naštěstí ale zcela nezvrátila nadějný rozvoj a prosperitu obce. Přes sedm desítek obyvatel obce padlo na válečném poli, na 73 holických občanů vstoupilo do československých legií, tři z nich v boji za národní svobodu položili své životy. Podzim roku 1918 se stal nejen dobou zrodu nového státního útvaru, ale i počátkem nového období všestranného vzestupu obce a důležitých přeměn v jejím hospodářském i společenském životě.